Kutíme a boříme, část druhá

Opět jste mě Vy, čtenáři tohoto blogu, příjemně překvapili - přehoupnutí se přes tři tisíce návštěv za tak krátkou dobu, to mě skutečně nesmírně těší a zároveň naplňuje pocitem zadostiučinění. A vzhledem k tomu, že se Vám předchozí kutilský koutek líbil, přicházím s dalším dílem. Tentokráte se podíváme na další vypečenosti, které se nám mohou při opravě či úpravě domácího zařízení přihodit.

Vteřinové lepidlo
Tohoto domácího zabijáka není radno podceňovat, takže pozor na to. Je sice možné, že s jeho pomocí na chvíli slepíte odtrženou podrážku na botě či utržené ucho u svého oblíbeného hrnečku, co jste kdysi ještě jako malí caparti dostali na Vánoce od babičky, ale valná část lepidla beztak skončí na kutilových rukou. 
  Kutil amatér si na sebe vezme minimálně rukavice gumové, v lepším případě rukavice železné. Ze zbytečku lepidla z tuby pak možná s trochou vůle slepí onen hrneček (tedy až vymačká ten vzduch, který tvoří 95% obsahu balení).
  Nyní na scénu přichází profík - Probodne vršek balení, lepidlo mu vyteče na ruce a kutil strachy ztuhne. A po pár vteřinách ztuhne nejen strachem. Po návštěvě nemocnice a krátké operaci montér končí bez horních končetin a po zbytek svého života bude pobírat invalidní důchod.

Čištění počítače
I počítač vyžaduje čas od času menší očistu - přeci jen lezoucí cvrčci a všemožný další hmyz elektronice rozhodně dobře nedělá (nehledě na to odkapávající zelené cosi hned pod procesorem). Běžný člověk odšroubuje bočnici a usazený prach (případně i menší primitivnější savce) vyfouká. To však kutila profesionála uráží - takoví lidé na všechno jdou vědecky. Takže do jedné ruky vysavač a do druhé ruky kartáček. Ejhle... první přejetí kartáčku po základní desce a hned je jeden kondenzátor dole. Nevadí, je jich tam ještě hodně. Hmm... a další je na zemi. To je fuk, vysavač to stejně všechno vysaje. Občas i s paměťovým modulem, pokud si nedáte pozor. Jakmile je počítač o pár komponent lehčí a i trochu čistější, stačí vrátit bočnici na původní místo (pokud ji však kutil nestačil rovněž nějak poškodit) a počítač zapnout. Chybějící součástky zjevně na chod počítače jistý vliv míti budou, neb normálně se z kutilova stroje tak divně nekouří. Mno, přemýšlení nad podstatou problému brzy stejně přeruší zápach kouře. Ještě než kutil stačí počítač vypnout z elektrické sítě, už mu hoří závěsy i s kobercem. Kutil nakonec ve valné většině případů končí pod mostem.

Výroba poličky
Věcí v domácnosti dnem ode dne přibývá a člověk pomalu nemá kam je ukládat. Ale jelikož jsme lidé šikovní, poradíme si i s tímto problémem. Stačí někde koupit či jinak sehnat jednu desku a kvalitnější šrouby a hmoždinky. Právě tento úkon jako jeden z mála definitivně odstraňuje bariéru mezi kutilem amatérem a profesionálem, neboť ve výsledku to beztak dopadne katastrofálně. 
  Po naměření délky a rozestupu vrtaných děr (jak do poličky, tak do zdi) přichází zatlučení hmoždinek. Minimálně čtyři z nich však kutil stačí rozbít ještě dříve, než je do stěny zatluče a další hodinu stráví nad jejich vyndáváním. Když se to konečně podaří, zjišťuje montážník smutný fakt, že koupil krátké šroubky. Nevadí, jede pro masivnější. Po návratu domů se může děj dále větvit - buďto koupil šrouby moc široké a tudíž je nedokáže posléze upevnit do prkna, nebo koupí zmetky a polička spadne na zem. To se však děje až po zatížení (největší počet poliček padá výlučně v noci, kdy je naprostý klid a kdy montér nepočítá s žádným hlukem). Pochopitelně, že i předměty umístěné na polici nenesou pád zrovna dobře a rozhodně se neřadí mezi ty pevnější (jedná se většinou o drahý porcelán, vzácné skleněné sošky, případně broušené sklenice děděné z generace na generaci již přes padesát let). Taková ztráta potom pěkně bolí - a pokud kutil poličku umístí přímo nad svoji postel, bolí to ještě mnohem více. Dokonce takový pád může zanechat trvalé následky až do konce života.