Far Boll Cry

Til Schwei-něco v hlavní roli ukazuje, jak by hlavní postava vypadat a hlavně hrát rozhodně neměla. Boll v zásadě použil klasickou formulku, kterou jsem zmínil v dřívějším článku o natáčení filmů - dejte mi sem kohokoliv, koho najdete ohřívat se na ulici u plápolajícího sudu, kupte jednu havajskou košili a máme tady ryzího Jacka Carvera, hrdinu nějaké pofidérní hry Far Cry, kterou si mistr splašků stejně nikdy nezahrál, ba ani intro neviděl.

Jack vypadá všelijak, jenom ne tak, jako jeho herní předloha (i když nutno dodat, že ani hra na tom nebyla s prokreslením hlavní postavy nijak zvlášť dobře - budiž, tady Uwe dokázal uhrát remízu). Chudáčka Jacka si najme novinářka Valerie (tady casting fest šlápl vedle) s úmyslem prozkoumat vzdálený ostrov, vyfotit si dva chrobáky dvoulaločné, natrhat hrst kopretin, vyválet se v čerstvě orosené trávě a vrátit se s tunou materiálu zpátky do redakce denníku Blesk. Nebo alespoň tak podobně, až na ty fotky kytek a název bulvárního plátku. Jenže ještě před břehem se Jack dozví, že všechno tohle nízkorozpočtové divadlo nebude vězet jenom ve focení květinek a pavouků, ale že se to tak trochu týká i podivného genetického experimentu, o kterém Valerii e-mailem psal její (asi) strýček Max. Shodou tak náhodných náhod, až se v základech otřásá i MTNN (Ministerstvo Tuze Náhodných Náhod) se dovídáme, že Max se s Jackem zná z války a že by tudíž Jack měl Valerii pomoct. A teď to vnitřní dilema hlavní postavy - vniknout do střežené oblasti a riskovat zabití, nebo se vrátit zpátky na molo a vypít celou basu piva? Jasně že vybereme možnost A, ale nejdřív trochu těch cirátů, aby to nevypadalo tak prvoplánově. Tak, to bychom měli první část příběhu. Co dál?

Samosebou, že ostrov nebude jenom kus pevniny s trávou, kokosovými ořechy v korunách palem a svítícím sluncem pražícím do zad. Palmy a tráva sice občas do objektivu vykouknou, ale hlavní roli bude hrát výzkumák s tisícovkou geneticky modifikovaných vojáků, se kterými hlavní záporák, doktor Krýgl... ehm, doktor Krieger, chce ovládnout svět a přetřít Bílý dům na bleděmodro. Potud ještě Uwe drží krok, ale to se hned změní. Pokud jste herní Far Cry hráli, určitě víte, že se vcelku často střídaly scenérie ostrova a že alespoň ze začátku musel Jack bojovat proti inteligentním vojákům a až pak proti nebezpečným opičím skokanům. Ve filmu nehrozí ani jedno. Zaprvé vojáci jsou neuvěřitelně debilní (odpusťte mi ten výraz), zadruhé je stejně inteligenčně vybavena i jejich komandérka s tak drsňáckou intonací, až máte sto chutí ve chvílích jejího slovního přednesu ztlumit zvuk až pod hranici minima a zatřetí se na ostrově vyskytuje jenom pár mutantů původně z vojáků. Bez skákajících mutovaných opiček.


Samozřejmě že chvilku po vylodění Valerie na břeh ostrova skončí Jackova loď pod vodou, samozřejmě že se po úvodních několika eliminovaných vojácích Jack k Val dostane a osvobodí a samozřejmě, že je chvíli poté stejně zajmou (malá vsuvka - scéna s vystřelenou harpunou, která pronikla skrz střechu džípu a podlahu bojového vrtulníku je nezapomenutelná). Vcelku pochopitelně se pak doktor Krieger musí všem pochlubit, jak chytře a dokonale si to všechno vymyslel, jak mu ten plán krásně běží, kde jsou problémy, co zrovna poslouchá za hudbu, co mu to zvláštního vyrostlo nad levým varletem a jaké je právě počasí v Turecku. No dobře, takhle podrobně rozmlouvat nebude, ale plán vyzradit musí, to je prostě krédo VšechFajnZáporákůBezCharakteru (TM).

Ani zbytek filmu nijak nevybočuje ze standardních kolejí hollywoodské shitprodukce. Profesionálně trénovaní vojáci (převážně s H&K G36 nebo se samopaly MP5, schopní přežít na Sibiři jenom s koktejlovým deštníčkem a sešívačkou) jsou totálně natvrdlí a čekají na svoji dárkově zabalenou kulku z milosti tak, jak Uwe na kameramana. Jack dokáže povraždit půlku komplexu s Glockem a kamaráda Maxe samozřejmě odhalí a nechají ho zmutovat. Ten pak má zabít Jacka, ale vzhledem k tomu, že si po zahlédnutí Valerie částečně rozpomene, nebude na Jacka útočit a bude mu omezeně pomáhat. Jak krásné... fňuk... dojetím pláču a ani nevidím na stůl, kde mi leží kapesník. No a pak je nutnost narvat do filmu i nějakou sranda postavu, v tomhle případě kvičícího jídlomužíka Emilia, co polovinu doby stráví jenom tím, že kvičí jako utíkající sele. A taky přidáme pár jakosrandovních vět. To na ty panáky v kině přece musí zabrat...


Nadešel verdikt a poslední pomazání - těš se, ty režisére jeden. Jediná varianta, kdy bych Vám skutečně doporučil jít na tohohle Uweho mrzáčka do kina, by se nabízela jen tehdy, když si při odchodu z práce uvědomíte, že jste si ještě při odchodu zabouchli dveře a klíče jsou z druhé strany na stole. Venku začne pršet a vy nemáte tak na hodinku a půl kam jít (do doby, než se z práce vrátí manželka / přítelkyně / soused zámečník).

Samozřejmě tahle varianta počítá s vlastnictvím dostatku finančních prostředků na zakoupení lístku. Levnější a i zábavnější možností pak je skočit na tramvaj, dojet na konečnou a pak zase zpátky - klidně s několikanásobným opakováním a s možným přestupem na autobus. Čas si můžete ukrátit například počítáním bezdomovců nebo zavíráním a otevíráním okének. A nebo se omotejte chuchvalcem lepící pásky a přilepte se ke dveřím místní trafiky. I to totiž bude líp strávená doba, než u sledování tohohle těžko popsatelného čehosi.