Určitě to znáte taky - na Moskvu se řítí apokalypsa, z výlevek v koupelnách lezou mutanti a další všelijaká havěť, co nemá ráda lidi a tak se přeživší snaží schovat, kam to jen jde. Někdo zaleze do lednice, někdo pod stůl, další pod postel a ti chytří do tunelů metra. Poslední skupina udělala samozřejmě nejlíp.
Tunel není louka
Ujasněme si hned na úvod několik faktů - hra nebyla prezentovaná jako nástupce Stalkera. Nikde se nemluvilo ani o tom, že by měla nabízet RPG prvky nebo se chlubit rozlehlým herním světem (nezapomínejte, že jsme pořád v tunelech, ne na louce u Černobylu). GTA jsou přece taky mizerným vojenským simulátorem, ale kvůli tomu si nezaslouží shodit hodnocení na samotné dno. Chápu, že si spousta lidí myslela opak a čekala od Metra něco víc, ale Metro si na žádnou takovou vybájenou metu nehrálo. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se na hře podílela část tvůrců prvního Stalkera a liché jsou i domněnky o ukradeném enginu. 4A Games si vyrobili svůj vlastní a i když je se stalkerským X-Rayem jistá podobnost v grafickém konfigu, nejedná se o totéž. Pokud tohle všechno dokážete akceptovat a smířit se s faktem, že se do starých lokací nebudete moci vrátit, tak teprve pak se můžete k Metru postavit čelem. Pokud jste už srozumění, tak pokročíme o krok dál
Všechno je to o dojmech
Koncepčně se Metro řadí k sérii Call of Duty, kdy Vás hra žene kupředu s prstem přilepeným na spoušti. V kůži mladého Arťoma, který kromě temných a páchnoucích tunelů v životě nic jiného neviděl, se vydáváte na strastiplnou misi. Opouštíte bezpečí domovské základny a s revolverem v ruce vstupujete do neznáma. Právě tohle neznámo vyniká hlavně jednou velkou devizou - a tou je atmosféra. Atmosféra hutnější než pytel dlažebních kostek. Čelist Vám spadne hned na začátku, kdy se poprvé podíváte do tajů a krás podzemní civilizace. Ta v těsných uličkách metra žije přesně tak, jak by tomu bylo zřejmě i v reálu. Lidí je skutečně spousta - ne jenom deset postaviček stojících u stolu a tupě zírajících na loupající se omítku. Provedení obličejů hraje taky prim a i když se modely obyčejných postav opakují, jde pořád o naprosto fantasticky zvládnutou práci, která si nic než chválu nezaslouží. Narazit se dá na kdekoho - na vandráky, bojovníky, opilce, žebráky, ale také na ženy a děti, pozorující prasečí chlívek i s vypaseným pašíkem uvnitř. Jednoduše geniální.
Pumpování dělá hezká těla
Během této strastiplné poutě se samozřejmě nesetkáte jenom s obyčejným revolverem, ale také s jeho několika odnožemi (verze s tlumičem, pažbou, optikou a vším dohromady). Dál se Vám do rukou dostane samopal Bastard s konstrukcí hodně blízké proslulému Stenu, světoznámý Kalašnikov a jeho modernější verze splácaná napůl z pušky Steyr AUG a napůl ze samopalu P90. Pak tu máme klasickou dvouhlavňovou brokovnici a její automatickou sestřičku na pět patron, která se vyskytuje i s připevněným bajonetem. Zdaleka největší pozornost si ale zaslouží pneumatické zbraně, které je nutno poctivě ručně dofukovat. Střely pak logicky letí větší rychlostí a mají i vyšší účinek. Mezi tyhle pneumatické zajímavosti patří poloautomatická a automatická puška Tihar, střílející kuličky z ložisek a pak ještě jedna speciální lahůdka - kuše Helsing. Šípy navíc můžete po vystřelení znovu sbírat a udržovat si tak takřka nevyčerpatelné zásoby střeliva. Brokovnice jsou ke vší smůle vůči lidským protivníkům v podstatě neúčinné a ani pěkná rána brokem do hlavy s nepřítelem většinou nic neudělá. Zato proti mutantům jsou mnohem výkonnější a vyplatí se je alespoň občas použít. Zajímavě je řešen i způsob dobíjení baterie ve svítilně a noktovizoru. Časem intenzita světla zeslábne a noktovizor přestane fungovat úplně. V tu chvíli přichází na scénu ruční dobíječka, kterou stačí párkrát stisknout a zase si vesele svítíme dál. Tohle by se zřejmě představitelům ČEZu moc nelíbilo.
Kdo šetří, ten stejně přijde na buben
Existují celkem tři hlavní kategorie zbraní, a to zbraně krátké (revolvery), dlouhé (brokovnice, samopal a pušky) a pneumatické (už výše zmíněná puška Tihar a kuše Helsing). Další sloty jsou obsazeny pro kudlu, klasické nebo příchytné granáty a vrhací nože. Nemyslete si ale, že vletíte do místnosti jak jehovista s krabicí náborových letáčků a veškeré osazenstvo rozprášíte sprchou střel. Munice je žalostně málo a počty nábojů u nepřátel vystačí tak tak na nějakou další malou skupinku (o mutantech nemluvě). Na druhou stranu si můžete stejně jako já munici do jednoho typu zbraně syslit a vůbec ji nepoužívat. V takovém případě není nijak obtížné mít v polovině hry nějakých 1300 nábojů - a věřte, že ke konci je na mutované černoprdelníky náležitě zužitkujete.
Plížením vpřed
Metro ale kromě frenetické řežby nabízí i jakýs takýs stealth prvek - hezky potichu si dolezete k lampě, tu zhasnete a pak ze zákrytu sejmete nepřítele třeba vrhacím nožem. Nečekejte ale Thiefa nebo Hitmana, protože na tohle zrovna Metro stavěné nebylo. Protivníci si svých právě umírajících kolegů nijak nevšímají a kudlu zapíchnutou do hlavy berou jako samozřejmou věc. Stealth faktor byl do hry zcela evidentně naroubován až těsně před vydáním a když už jednou vyvoláte mezi nepřáteli paniku, tak je naprosto jedno, zda se schováte v temném koutku a nebo budete stát přímo u lampy - postavy Arťoma tak jako tak uvidí a rozhodně nebudou dvakrát přemýšlet nad tím, jestli Vám pod nohy neposlat jeden krásný granát v dárkovém balení.
Všichni jsme nedílnou součástí skupiny
Když už padla zmínka o konci hry, tak by se ještě slušelo dodat, že právě tahle část je asi nejslabší. Mutantů je zhruba bažilion na jeden metr čtvereční a korunu tomu všemu nasadily explozivní améby v podzemní laboratoři. Na tyhle kulovité vybuchující humusy padla skoro polovina veškeré puškové munice, kterou jsem až do této chvíle měl. No a aby toho nebylo málo, vymysleli si sem autoři mnou docela nenáviděnou fičuru - doprovázet pár minut svoje tři tupé (a ne nesmrtelné) společníky. V praxi to vypadalo tak, že parťáci vykropili polovinu zásobníků do země, zbylou polovinou jakž takž šimrali přibíhající mutanty a já měl co dělat, abych se postaral sám o sebe. No a než jsem pak stačil nabít, tak už na jednom společníkovi pohopsával mutant a rval z něj končetiny. Nemusím snad zdůrazňovat, že všechny doprovodné postavy byly pro další postup naprosto nezbytné a sotva někdo natáhl bačkory, musel jsem jako blb celý úsek opakovat a nakonec potupně srazit obtížnost na střední stupeň.
Jeden load sem, jeden load tam...
Zřejmě se Vám teď hlavou honí jediná otázka - "To si ta hra neukládá pozici?". Odpověď je přitom velice prostá. Ukládá, avšak jen ve formě checkpointů. Těch sice není málo, ale občas se holt stane, že Arťoma těsně před jedním z nich něco zabije, rozmačká, roztrhá nebo sežere. Velice veselé je, když se hra uloží přímo před zrakem nabroušeného nepřítele. Co se stane po nahrání pozice asi nebude třeba nijak barvitě popisovat. Závažnější vadou na radioaktivní kráse Metra je i občasné klouzání postavy hned po nahrání. Těžko říct, proč tomu tak je, ale příjemné to tedy není - a zvlášť ne tehdy, když si to najedete rovnou do hloučku mutantů.
Pořádně se nadechnout
Skutečně slabé jsou venkovní části, které se častokrát jeví jako celkem průchodné. Bohužel z prvotního dojmu hodně rychle sejde a na první pohled dosažitelné odbočky se najednou odhalí v celé své hořké kráse a nenabídnou zhola nic. V devadesáti procentech případů to bude slepá ulice, někdy zakončená průrvou s kontaminovanou vodou. Zbylých deset procent budou vyvýšeniny, přes které se dál taky nedostanete. Při průzkumu venkovních prostor je nutné mít neustále nasazenou plynovou masku - ale ani to není jen tak. Na svou masku si musíte dávat pozor a doslova ji hýčkat - podobně, jako jsou ženy hýčkány nejnovějšími Always s trojími křidélky, schopnými absorbovat až osm litrů... Ponechme stranou doslova se nabízející otázku, jak se s takovým nákladem pak asi chodí a přejděme trochu dál. Stejně tak, jako je nutné si dávat pozor na gasmasku, je potřeba sbírat i náhradní filtry. Bez nich je maska tak akorát vkusnou okrasou někam na stůl, ale o praktickém využití nelze při sebevětší snaze mluvit. Kdykoliv se začne blížit doba výměny filtru, tak se sklo masky zamlží a Arťomovi se začne hůř dýchat. Pokud ho navíc po tváři svým ostrým drápem pohladí někdo z mutantí populace, maska nápor nevydrží a začne postupně praskat. Pár ran se sklem udělá divy a Arťom si s kontaminovaným vzduchem taky zrovna dvakrát nerozumí.
Zvrácenosti zamořené Moskvy
To, že venkovní lokace variabilitou zrovna nehýří, jsme si už řekli. Bohužel stejným neduhem trpí i podzemní základny, a to zejména Polis. Po příjezdu a otevření brány člověku ze všech detailů spadne čelist až po chodidla - ohromné vlakové nádraží se spoustou lidí, kde jedinou přístupnou oblast tvoří úzká chodbička vedoucí k velitelovi a od něj dalšími dveřmi zase pryč, si rozhodně zasloužilo mnohem víc. Zvláštní je i nemožnost koupit si tu od překupníků byť jediný filtr do masky (ač to sám prodejce vychloubačně rozhlašuje). Ty budete totiž nutně potřebovat hned v další oblasti, kde se nachází městská knihovna. Právě v ní se navíc ještě setkáte i s Knihovníky, což jsou jsou takoví černí, chlupatí, odporní a tuze odolní mutanti, na které ale podle hry platí snadná taktika: neustále jim civět do očí a pomalu ustupovat. Z dialogů vašich spojenců vyplyne, že by po chvíli měli Arťomovi dát pokoj a odkráčet někam jinam. Realita je však krapet odlišnější a tenhle trik zabral snad jen na jedinou knihovnickou bestii. Zbytek mutantů si z očního kontaktu vrásky nedělal a proto pak končili s hlavou ozdobenou nevkusným piercingem z Helsingu.
Čeština? Jistě.
Hra u nás vyšla s českými titulky od CDProjektu - obsahově se jim nedá co vytknout, snad jen až na poněkud podivnou úvodní hlášku "Kontrola herní obsah" a trochu rozporuplný název kuše, kterážto se v manuálu správně jmenuje Helsing a ve hře K´Helsing. Je škoda, že se při překladu vycházelo z angličtiny, která je tady celkově dost razantně okleštěná - zvlášť patrné je to tehdy, pokud hrajete s ruským dabingem. Není to ale nic hrozivého a rozhodně se nemusíte bát podobně tragických výkonů, které s přehledem dokáže páchat kupříkladu Cenega.
No jo, ale jak bych teda tuhle recenzi uzavřel... Ti, kteří jsou ve vodách fpsek jako doma a nečekali od Metra revoluci spočívající v kvadrilionu dialogů, neprůstřelném příběhu, kilometrech prozkoumatelných luk a hájů a definování vlastního žánru, budou nadšení. Po stránce optimalizace se sice nejedná o ukázkový příklad, ale stejně tak nejde ani o hru, kterou by nešlo na současných počítačích spustit (až na rozšířené PhysX efekty, po jejichž zapnutí se mi framerate propadl na tuze krásných pět snímků za vteřinu). Herní doba se nemůže počítat v desítkách hodin a konec hry už na atmosféru tak nějak zapomíná, ale i přesto je Metro hra, o které se bude mluvit ještě hodně dlouho.
Tunel není louka
Ujasněme si hned na úvod několik faktů - hra nebyla prezentovaná jako nástupce Stalkera. Nikde se nemluvilo ani o tom, že by měla nabízet RPG prvky nebo se chlubit rozlehlým herním světem (nezapomínejte, že jsme pořád v tunelech, ne na louce u Černobylu). GTA jsou přece taky mizerným vojenským simulátorem, ale kvůli tomu si nezaslouží shodit hodnocení na samotné dno. Chápu, že si spousta lidí myslela opak a čekala od Metra něco víc, ale Metro si na žádnou takovou vybájenou metu nehrálo. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se na hře podílela část tvůrců prvního Stalkera a liché jsou i domněnky o ukradeném enginu. 4A Games si vyrobili svůj vlastní a i když je se stalkerským X-Rayem jistá podobnost v grafickém konfigu, nejedná se o totéž. Pokud tohle všechno dokážete akceptovat a smířit se s faktem, že se do starých lokací nebudete moci vrátit, tak teprve pak se můžete k Metru postavit čelem. Pokud jste už srozumění, tak pokročíme o krok dál
Všechno je to o dojmech
Koncepčně se Metro řadí k sérii Call of Duty, kdy Vás hra žene kupředu s prstem přilepeným na spoušti. V kůži mladého Arťoma, který kromě temných a páchnoucích tunelů v životě nic jiného neviděl, se vydáváte na strastiplnou misi. Opouštíte bezpečí domovské základny a s revolverem v ruce vstupujete do neznáma. Právě tohle neznámo vyniká hlavně jednou velkou devizou - a tou je atmosféra. Atmosféra hutnější než pytel dlažebních kostek. Čelist Vám spadne hned na začátku, kdy se poprvé podíváte do tajů a krás podzemní civilizace. Ta v těsných uličkách metra žije přesně tak, jak by tomu bylo zřejmě i v reálu. Lidí je skutečně spousta - ne jenom deset postaviček stojících u stolu a tupě zírajících na loupající se omítku. Provedení obličejů hraje taky prim a i když se modely obyčejných postav opakují, jde pořád o naprosto fantasticky zvládnutou práci, která si nic než chválu nezaslouží. Narazit se dá na kdekoho - na vandráky, bojovníky, opilce, žebráky, ale také na ženy a děti, pozorující prasečí chlívek i s vypaseným pašíkem uvnitř. Jednoduše geniální.
Pumpování dělá hezká těla
Během této strastiplné poutě se samozřejmě nesetkáte jenom s obyčejným revolverem, ale také s jeho několika odnožemi (verze s tlumičem, pažbou, optikou a vším dohromady). Dál se Vám do rukou dostane samopal Bastard s konstrukcí hodně blízké proslulému Stenu, světoznámý Kalašnikov a jeho modernější verze splácaná napůl z pušky Steyr AUG a napůl ze samopalu P90. Pak tu máme klasickou dvouhlavňovou brokovnici a její automatickou sestřičku na pět patron, která se vyskytuje i s připevněným bajonetem. Zdaleka největší pozornost si ale zaslouží pneumatické zbraně, které je nutno poctivě ručně dofukovat. Střely pak logicky letí větší rychlostí a mají i vyšší účinek. Mezi tyhle pneumatické zajímavosti patří poloautomatická a automatická puška Tihar, střílející kuličky z ložisek a pak ještě jedna speciální lahůdka - kuše Helsing. Šípy navíc můžete po vystřelení znovu sbírat a udržovat si tak takřka nevyčerpatelné zásoby střeliva. Brokovnice jsou ke vší smůle vůči lidským protivníkům v podstatě neúčinné a ani pěkná rána brokem do hlavy s nepřítelem většinou nic neudělá. Zato proti mutantům jsou mnohem výkonnější a vyplatí se je alespoň občas použít. Zajímavě je řešen i způsob dobíjení baterie ve svítilně a noktovizoru. Časem intenzita světla zeslábne a noktovizor přestane fungovat úplně. V tu chvíli přichází na scénu ruční dobíječka, kterou stačí párkrát stisknout a zase si vesele svítíme dál. Tohle by se zřejmě představitelům ČEZu moc nelíbilo.
Kdo šetří, ten stejně přijde na buben
Existují celkem tři hlavní kategorie zbraní, a to zbraně krátké (revolvery), dlouhé (brokovnice, samopal a pušky) a pneumatické (už výše zmíněná puška Tihar a kuše Helsing). Další sloty jsou obsazeny pro kudlu, klasické nebo příchytné granáty a vrhací nože. Nemyslete si ale, že vletíte do místnosti jak jehovista s krabicí náborových letáčků a veškeré osazenstvo rozprášíte sprchou střel. Munice je žalostně málo a počty nábojů u nepřátel vystačí tak tak na nějakou další malou skupinku (o mutantech nemluvě). Na druhou stranu si můžete stejně jako já munici do jednoho typu zbraně syslit a vůbec ji nepoužívat. V takovém případě není nijak obtížné mít v polovině hry nějakých 1300 nábojů - a věřte, že ke konci je na mutované černoprdelníky náležitě zužitkujete.
Plížením vpřed
Metro ale kromě frenetické řežby nabízí i jakýs takýs stealth prvek - hezky potichu si dolezete k lampě, tu zhasnete a pak ze zákrytu sejmete nepřítele třeba vrhacím nožem. Nečekejte ale Thiefa nebo Hitmana, protože na tohle zrovna Metro stavěné nebylo. Protivníci si svých právě umírajících kolegů nijak nevšímají a kudlu zapíchnutou do hlavy berou jako samozřejmou věc. Stealth faktor byl do hry zcela evidentně naroubován až těsně před vydáním a když už jednou vyvoláte mezi nepřáteli paniku, tak je naprosto jedno, zda se schováte v temném koutku a nebo budete stát přímo u lampy - postavy Arťoma tak jako tak uvidí a rozhodně nebudou dvakrát přemýšlet nad tím, jestli Vám pod nohy neposlat jeden krásný granát v dárkovém balení.
Všichni jsme nedílnou součástí skupiny
Když už padla zmínka o konci hry, tak by se ještě slušelo dodat, že právě tahle část je asi nejslabší. Mutantů je zhruba bažilion na jeden metr čtvereční a korunu tomu všemu nasadily explozivní améby v podzemní laboratoři. Na tyhle kulovité vybuchující humusy padla skoro polovina veškeré puškové munice, kterou jsem až do této chvíle měl. No a aby toho nebylo málo, vymysleli si sem autoři mnou docela nenáviděnou fičuru - doprovázet pár minut svoje tři tupé (a ne nesmrtelné) společníky. V praxi to vypadalo tak, že parťáci vykropili polovinu zásobníků do země, zbylou polovinou jakž takž šimrali přibíhající mutanty a já měl co dělat, abych se postaral sám o sebe. No a než jsem pak stačil nabít, tak už na jednom společníkovi pohopsával mutant a rval z něj končetiny. Nemusím snad zdůrazňovat, že všechny doprovodné postavy byly pro další postup naprosto nezbytné a sotva někdo natáhl bačkory, musel jsem jako blb celý úsek opakovat a nakonec potupně srazit obtížnost na střední stupeň.
Jeden load sem, jeden load tam...
Zřejmě se Vám teď hlavou honí jediná otázka - "To si ta hra neukládá pozici?". Odpověď je přitom velice prostá. Ukládá, avšak jen ve formě checkpointů. Těch sice není málo, ale občas se holt stane, že Arťoma těsně před jedním z nich něco zabije, rozmačká, roztrhá nebo sežere. Velice veselé je, když se hra uloží přímo před zrakem nabroušeného nepřítele. Co se stane po nahrání pozice asi nebude třeba nijak barvitě popisovat. Závažnější vadou na radioaktivní kráse Metra je i občasné klouzání postavy hned po nahrání. Těžko říct, proč tomu tak je, ale příjemné to tedy není - a zvlášť ne tehdy, když si to najedete rovnou do hloučku mutantů.
Pořádně se nadechnout
Skutečně slabé jsou venkovní části, které se častokrát jeví jako celkem průchodné. Bohužel z prvotního dojmu hodně rychle sejde a na první pohled dosažitelné odbočky se najednou odhalí v celé své hořké kráse a nenabídnou zhola nic. V devadesáti procentech případů to bude slepá ulice, někdy zakončená průrvou s kontaminovanou vodou. Zbylých deset procent budou vyvýšeniny, přes které se dál taky nedostanete. Při průzkumu venkovních prostor je nutné mít neustále nasazenou plynovou masku - ale ani to není jen tak. Na svou masku si musíte dávat pozor a doslova ji hýčkat - podobně, jako jsou ženy hýčkány nejnovějšími Always s trojími křidélky, schopnými absorbovat až osm litrů... Ponechme stranou doslova se nabízející otázku, jak se s takovým nákladem pak asi chodí a přejděme trochu dál. Stejně tak, jako je nutné si dávat pozor na gasmasku, je potřeba sbírat i náhradní filtry. Bez nich je maska tak akorát vkusnou okrasou někam na stůl, ale o praktickém využití nelze při sebevětší snaze mluvit. Kdykoliv se začne blížit doba výměny filtru, tak se sklo masky zamlží a Arťomovi se začne hůř dýchat. Pokud ho navíc po tváři svým ostrým drápem pohladí někdo z mutantí populace, maska nápor nevydrží a začne postupně praskat. Pár ran se sklem udělá divy a Arťom si s kontaminovaným vzduchem taky zrovna dvakrát nerozumí.
Zvrácenosti zamořené Moskvy
To, že venkovní lokace variabilitou zrovna nehýří, jsme si už řekli. Bohužel stejným neduhem trpí i podzemní základny, a to zejména Polis. Po příjezdu a otevření brány člověku ze všech detailů spadne čelist až po chodidla - ohromné vlakové nádraží se spoustou lidí, kde jedinou přístupnou oblast tvoří úzká chodbička vedoucí k velitelovi a od něj dalšími dveřmi zase pryč, si rozhodně zasloužilo mnohem víc. Zvláštní je i nemožnost koupit si tu od překupníků byť jediný filtr do masky (ač to sám prodejce vychloubačně rozhlašuje). Ty budete totiž nutně potřebovat hned v další oblasti, kde se nachází městská knihovna. Právě v ní se navíc ještě setkáte i s Knihovníky, což jsou jsou takoví černí, chlupatí, odporní a tuze odolní mutanti, na které ale podle hry platí snadná taktika: neustále jim civět do očí a pomalu ustupovat. Z dialogů vašich spojenců vyplyne, že by po chvíli měli Arťomovi dát pokoj a odkráčet někam jinam. Realita je však krapet odlišnější a tenhle trik zabral snad jen na jedinou knihovnickou bestii. Zbytek mutantů si z očního kontaktu vrásky nedělal a proto pak končili s hlavou ozdobenou nevkusným piercingem z Helsingu.
Čeština? Jistě.
Hra u nás vyšla s českými titulky od CDProjektu - obsahově se jim nedá co vytknout, snad jen až na poněkud podivnou úvodní hlášku "Kontrola herní obsah" a trochu rozporuplný název kuše, kterážto se v manuálu správně jmenuje Helsing a ve hře K´Helsing. Je škoda, že se při překladu vycházelo z angličtiny, která je tady celkově dost razantně okleštěná - zvlášť patrné je to tehdy, pokud hrajete s ruským dabingem. Není to ale nic hrozivého a rozhodně se nemusíte bát podobně tragických výkonů, které s přehledem dokáže páchat kupříkladu Cenega.
No jo, ale jak bych teda tuhle recenzi uzavřel... Ti, kteří jsou ve vodách fpsek jako doma a nečekali od Metra revoluci spočívající v kvadrilionu dialogů, neprůstřelném příběhu, kilometrech prozkoumatelných luk a hájů a definování vlastního žánru, budou nadšení. Po stránce optimalizace se sice nejedná o ukázkový příklad, ale stejně tak nejde ani o hru, kterou by nešlo na současných počítačích spustit (až na rozšířené PhysX efekty, po jejichž zapnutí se mi framerate propadl na tuze krásných pět snímků za vteřinu). Herní doba se nemůže počítat v desítkách hodin a konec hry už na atmosféru tak nějak zapomíná, ale i přesto je Metro hra, o které se bude mluvit ještě hodně dlouho.
2 komentáře:
Hezky jsi to napsal. S Vokrem to naštěstí nemá nic společného. Snad jen ti černoprdelníci jsou trochu matoucí.
Díky - o Vokrovi nemá smysl se dohadovat, no a černoprdelníci jakožto slovo mi tam pasovalo, takže jsem ho využil.
Okomentovat