Jak na změť kabelů pod stolem

V životě každého člověka jednou nastane situace, kdy si položí zásadní otázku – a jednou takovou je i obligátní „Kam ksakru schovat všechny ty kabely?“

Co s tou hnusnou chobotnicí, která se jen tak ležérně válí pod stolem a pohlcuje malé i velké předměty ze svého blízkého okolí, které v ní nenávratně mizí? A kam se poděl Alík?

Řešení je několik. Spoustu zařízení si v dnešní době už můžete celkem bez problémů pořídit v bezdrátové verzi. Jakmile však dojde na lámání chleba, beztak velmi brzy zjistíte, že hlavní překážkou bude i nadále monitor s počítačovou skříní. To by se teoreticky dalo vyřešit koupí all-in-one sestavy, která ale zase mnohým nemusí vyhovovat po výkonnostní stránce. Výhoda zapojení jedním kabelem je sice lákavá a nesporně přínosná, ale lidí, kteří ochotně vymění svoji nablýskanou GTX 1070 za nějakou notebookovou ořezávku, zřejmě po povrchu zemském moc pobíhat nebude.

Prudší povahy na to mohou jít od lesa a bezdrátový počítač si během chvilky vyrobí sami za pomoci zahradnických nůžek a trochy hrubé síly. Ti klidnější se možná pokusí veškerou překážející kabeláž nějak šikovně stočit za bednu, ovšem po dvou dnech usilovného přemýšlení nakonec tak jako tak dojdou k závěru, že to nikam nevede a pak už většinou následuje psychický otřes spojený s dlouhou ústavní rekonvalescencí.

Někteří výrobci nábytku na podobné problémy myslí a pod deskou stolu občas bývá k nalezení výklopný šuplík i s výřezem, do kterého lze kabeláž porůznu vsunout, namotat a opětovně schovat. Jenže takový stůl nemá každý a ne každému se chce hned popadnout kus dřeva s pilkou, aby si podobnou vymoženost mohl udělat taky.

Pak je tu ovšem ještě druhá možnost – Google. Na internetu se dá nejrůznějších rad a tipů ke skrytí nevzhledných smotků drátů najít nepřeberné množství a stejně jako u čehokoliv ostatního i zde existují řešení lepší (byť stále tak nějak nouzová) a horší. Mezi ty „lepší“ se dá považovat použití husích krků a nejrůznějších stahovacích pásků, mezi ty horší (či dokonce úplně pitomá) pak například naházení veškeré kabeláže do jedné kartonové krabice, která se pak polepí balicím papírem. Ne, nesmějte se... tohle je vážně k vidění.

No a nakonec je tu možnost číslo tři – udělat si držák na kabely přesně na míru tak, aby nikde nic nepřekáželo a aby se toho dalo schovat co nejvíc. K tomu všemu nám bude stačit vyjma několika šroubů a aku šroubováku dostatečně dlouhý hliníkový U profil, běžně dostupný v takřka jakémkoliv hobby marketu (tedy vyjma Baumaxu, kde díky najetí na styl Wyprodukowano w Polsce jednak skoro nic není a když už tam náhodou něco je, nestojí to za nic). Profilů je k mání hned několik, od obyčejných hranatých až po pěknější zaoblené. Ty se ovšem vyrábí jen v relativně malém průměru. Pokud jste na tom se zapojenými periferiemi podobně jako já, tak vám taková lišta bohužel nestačí a chtě nechtě budete muset sáhnout po hranaté variantě.

Do profilu stačí vyvrtat v pravidelném rozestupu dvě tři díry, do nich zasunout šrouby a ty spolu s celou lištou následně přišroubovat aku šroubovákem ke spodní straně desky stolu. Odhalenou stranou samozřejmě směrem ke zdi a s patřičnou mezerou pro vložení kabelů.  Díky spodní straně budou dráty držet na svém místě a v případě potřeby je můžete stáhnout k sobě například kouskem provázku, suchého zipu nebo stahovacím páskem s drátkem uvnitř. Snažte se vyvarovat použití celoplastových zip pásků, protože pokud se v budoucnu rozhodnete nějaké zařízení odpojit nebo naopak přidat, tak se neobejdete bez štípaček – a s těmi se pod stolem nemanipuluje zrovna nejsnáz. V nejhorším případě si navíc můžete chybným cvaknutím velmi snadno uštípnout i kus původního kabelu, takže opatrnost je na místě.

Kulturní vložka

Česká seriálová produkce až na několik světlých výjimek vykazuje stále pokračující žumpovou tendenci a proto jsem se rozhodl ten seriálový rybníček trochu občerstvit vlastním scénářem. Promyšlený děj, charismatické komplikované postavy, napětí, akce, zrada, láska, dokonce i trocha toho sexu... no prostě všechno, co správný seriál nutně musí mít.


Akt 1
Liběna je zrovna na nákupech v obchodním centru, kde probíhají masivní slevy. U pultu s mraženou zeleninou je pětiprocentní akce. Ta nalákala asi patnáct důchodců, kteří neváhali a zbili se navzájem holemi. Liběna tak tak uniká letící zubní protéze a skrývá se za regálem s kosmetikou, kam beztak měla namířeno. Do košíku vkládá pudřenku, šampon a neplánovaně pak ještě lak na nehty, pilník, depilační vosk, mycí houbu, tampony, tři balení bavlněných ponožek, protektory na Mazdu, hever, sadu gola klíčů, zahradní stolek, vestavěnou skříň a dietní kolu. Zjišťuje ovšem, že všechno sama nepobere a proto se běží k infostánku dohodnout s obsluhou na tom, zda by bylo možné jí všechny věci odvézt až domů. Najednou však Liběně volá její kamarádka Šárka, dívka z vyšších kruhů, s dotazem, zda neví, kde by se dala koupit béžová pohovka. Dostala totiž zrovna od svého přítele Vasila béžovou kabelku a proto chce, aby až si ji odloží doma v obýváku, ladila s interiérem bytu. Liběna neví, proto otázku předává obsluze infostánku. Pohledný mladík s jmenovkou Ignác Liběně říká, že v oddělení nábytku zrovna na nějaké béžové pohovky probíhá akce – dvě za cenu tří. Liběna tuto novinu okamžitě volá zpět Šárce a ta Liběnu žádá, aby ji rovnou objednala.

Akt 2
V Rožmitále nad Třemšínem je poklidný tichý den. Květinářka Amálie váže kytici růží pro souseda Emila Votavu, který se květinou snaží udobřit nahněvanou manželku Elvíru poté, co jej přistihla s Emilovou sekretářkou Karolínou přímo na zadním sedadle jeho služebního vozu. Amálie si však na Emila potají myslí a proto jednu růži napouští smrtelně jedovatým jedem. Nicnetušící Emil předává kytici své choti. Ta květinu okamžitě vyhazuje z otevřeného okna, avšak těsně před upuštěním se bodá o otrávený trn. Elvíra bledne, poté rudne a nakonec zelená. Během minuty padá v křečích na zem. Elvírovi je manželky líto a tak – aby se netrápila – ji zastřelil brokovnicí. Zbraň pokládá na zem a vrací se za Amálií do květinářství s vidinou intimní romantiky.

Akt 3

Amálina teta Radmila, momentálně se nacházející v sousedním bytě, hned naproti dveřím bytu své dcery, se probouzí a vstává z křesla, na němž spočinula při sledování svého oblíbeného seriálu Udice. Radmila zjišťuje, že zapomněla na kynoucí těsto na kuchyňské lince a to proteklo skrze panelákové stoupačky až k sousedu Hermínovi. Radmila proto za Hermínem okamžitě utíká a chce se mu omluvit. Po zazvonění na domovní zvonek se otevírají dveře, ve kterých už stojí Hermín. Celý od těsta. Radmiliny omluvy jsou prd platné a Radmila se proto společně s Hermínem přesouvá k němu do ložnice, kde proces omlouvání pokračuje. Během třetího čísla však Hermína stíhá akutní střevní kolika a Radmila je nucena zavolat záchranku. Během sedmi minut jsou na místě záchranáři Luděk a Ludvík. Ti nakládají Hermína na nosítka. Ludvík jen tak mimoděk chválí Radmilino ňadro, nesměle vykukující zpoza jejího županu. Ač je Radmila již v letech, vypadá stále k světu.

Cestou dolů se však Hermínův stav prudce zhoršuje a Luděk je nucen mu bodnout injekci adrenalinu. Bohužel se splete a injekci píchne Ludvíkovi rovnou do ucha. Ludvík pouští nosítka a ta i s Hermínem bleskovou rychlostí sjíždí ze schodů. Následně projíždějí kolem schránek, rozráží prosklenné vchodové dveře a Hermín i s nosítky končí zaražen v záhonu protilehlé školky.

Akt 4
Druhého dne nalézá Hermína v záhonku Pepík s Anetkou. Hned po nich i paní vychovatelka. Ta ovšem nechce ztrácet čas voláním policie a zbytečným sepisováním výpovědi a proto všechny děti ve školce vyzývá k soutěži o vyhloubení co nejhlubší jámy. Kdo zvítězí, dočká se velmi hodnotné odměny sestávající z dvou sáčků Hašlerek. Dítka se však ukazují být tvrdými protivníky a vychovatelce s ledovým klidem sdělují, že Hašlerky vážně stačit nebudou a že za požadovanou námahu budou chtít výkonný smartphone s alespoň čtyřjádrovým procesorem. Vychovatelka dětem vyhrožuje, že jim v nestřežený okamžik před obědem naplive do hrnků s kakaem a posílá malé vyděrače k čertu. Hermínova těla se hodlá zbavit sama. Netuší však, že tou dobou je už nabonzována malým Karlíkem, který si až doteď hrál na pískovišti s čímsi oválným a podezřele zbarveným. Karlík věří, že mu za jeho udání policie vyplatí tučnou odměnu. Muži zákona jsou na místě během okamžiku a vychovatelku (v tuto chvíli celou od hlíny) odvádí v poutech do policejního antonu. Když se Karlík hlásí o odměnu u lehce zamračeného plukovníka Kadlece, velitele zásahovky, který už tři dny nespal a má problémy s manželkou, dočkává se jen znechuceného pohledu. Karlík se však nechce vzdát tak snadno a začíná brečet. Kadlec ze země zvedá rýč, kterým se vychovatelka snažila zbavit těla nebohého Hermína a třemi údery do obličeje Karlíka umravňuje. Zakrvácený rýč nechává ležet na zemi a nakonec spolu s kolegy odjíždí zpět na stanici. Cestou Kadlec vypisuje protokol, v němž uvádí, že na místě činu se nenašel jen bezvládný Hermín a posedlá vychovatelka, ale i ono dítko. Kadlec zapisuje, že si hoch ublížil sám – patrně kvůli pokročilé a silně rozvinuté, přesto však zjevně dovedně skrývané schizofrenii, která zřejmě naplno vypukla až na místě činu. Patrně přemírou stresu.

Svátky a spousta psaní

Konečně se ukazuje ta nevýhoda dvou blogů - přijdou Vánoce a já najednou nemám sebemenší ponětí, jak napsat dva přející příspěvky tak, aby nezněly pitomě a alespoň trochu se lišily. Tak to vezmu holt trochu stereotypně... pěkně si dnešní den užijte (pokud to půjde, tak s rodinou a těmi, na kterých Vám záleží) a až budete znuděně třídit tu lavinu naprostých prkotin (klíčky od nového Porsche, akcie Microsoftu atd), mrkněte se i na DMP blog, kde už taky čeká jeden malý, milý, hezký a hlavně užitečný dáreček :). Tak zase někdy na napsanou, ať se Vám všem v nadcházejícím roce daří a vůbec ať je co možná nejúspěšnější.

Barvy na rukou a všude možně, jen ne na papíře

Několik mailů přicestovalo do schránky mé a s podivem hodně z nich žádalo si uveřejnění zas něčeho zajímavějšího, ne jen samé recenze (ač na Singularity jedna chystá se). A tak vyslyšena byla přání vaše, článek nový nadhozen jest a opět něco málo prásknu na sebe.

Jistě to všichni znáte - chcete si vytisknout nějakou fotku nebo jiný obrázek a najednou zjistíte, že nemůžete, protože došla barva. To jsem ostatně tenhle týden zjistil taky, když jsem si bláhově chtěl vytisknout vsádku na Leona (papírová pošetka z trafiky je holt papírová pošetka... co se dá dělat, do normální krabičky ji stejnak nenarvu).

Když už teda tiskárna po delší odmlce zase byla v plném pracovním nasazení, všiml jsem si zhruba v polovině áčtyřky, že mi krapet nesedí barvy... tedy abych byl přesnější - seděla červená, zbytek se nesl v duchu fialové. Do fialova se zabarvilo všechno: od Jeana Rena až po domy (snad jenom krom toho, co fialové ve skutečnosti opravdu bylo). Ač tedy přebal jevil víc než jenom obyčejnou dávku kreativity, k použití se nehodil."No a co, někde vyhrabu doplňovací sadu a je to", pomyslel jsem si. Jenže myšlenka a realita jsou dvě zcela neslučitelné pojmy. Sada nalezena - vyndal jsem tedy z tiskárny barevnou cartridgi, mrsknul s ní na papírovou utěrku a jal se doplňovati.

Krom toho, že jsem si hned od prvního otevření deklu zaprasil prsty decentně nesmazatenou černí, zjistil jsem i jednu další, neméně milou věc... nemám jehly. A bez těch je doplnění barvy tak trochu větší překážkou - vzhledem k tomu, že už byl večer, jsem refilling odložil na neurčito (takže zhruba na druhý den).

Den druhý
Dopoledne se pln nadějí a s penězi v kapse vydávám skrz rozkopané sídliště do lékárny. Cestou překračuji nánosy provrtaného betonu, obcházím zátarasy a přeskakuji díry. Co bych povídal, Zóna hadr. Hned v první lékárně se na mě personál po vyřknutí mé skromné prosby podíval jako na feťáka toho nejhoršího ražení, co by pro piluli Ibalginu klidně vyvraždil polovinu města i s vydavatelstvím Čtyřlístku. Jindy silná věta "Já to potřebuju do tiskárny" pochopitelně nezabrala a v očích lékárnice jsem klesl ještě níže, než se to povedlo Uwe Bollovi před filmovým obecenstvem. Po nejistém "To...ehm... tady stejně nevedeme" jsem odkráčel pryč. Nejsou přece jediní.

Lékárna číslo dvě, výsledek naprosto stejný. Jen s tím rozdílem, že kdyby lékárnice měla pod pultem Kalašnikov, neváhala by ho proti mně použít (a možná by to pak ještě pošéfovala dvěma dobře mířenými granáty). Nakonec se plán zdařil - sice jsem sháněním injekcí zabil půl dne, ale domů jsem se vracel i s toliko požadovaným materiálem.

Den třetí
Přichází Den D. Vybaven vším potřebným bodám jehlu do cartridge a přisávám něco barev. Nejdřív červená, pak modrá a na samý závěr žlutá. Hotová barvičková alchymie. Pročištění trysek jest dílem okamžiku a konečně probíhá onen hlavní pokus - vytisknout si přebal. Tiskárna spokojeně vrčí a papír se pomalu souká ven. Ajtakrajta... kvalita tisku je dost podobná staré televizi Merkur, do které předtím někdo fest kopl vojenskou kanadou. Až do večera se marně pokouším trysky pročistit a dosáhnout tak konečně kvalitně vytištěné vsádky. "Snažíš se marně, smrtelníku!"

Nakonec to dopadlo samozřejmě úplně jinak, než jsem prve plánoval. Jak? Inu jednoduše - opět jsem vykročil do obchodů. Tentokráte ale ne pro jehly, ale pro zcela novou cartridgi.

Vypadám jinak

Ne ani tak v reálu, tam se změny neodehrály. Řeč je samozřejmě o blogu  - konkrétně o Blogger šablonách, kterých se teď vyrojilo hned několik. Nudná a nevýrazná bílá šablona je definitivně pryč, nastupuje elegantní temná. A nejen to! Odteď to tady bude kůl, frí a in, všechno bude blikat, na pozadí bude obří fotka Evy a Vaška a z repráčků se bude linout LuŠtěLa.

Ne? No dobře, tak ne. Využil jsem toho, že mi sám Blogger tuhle designovou úlitbu nabídnul a byla by chyba ji nevyužít. Šablona (Awesome Inc.) zůstala beze změn, teda až na nové záhlaví, které by do tohohle barevného mumraje mělo líp zapadnout. Ale možná se pak časem změní i to.

Na skok u překládání

Dnešní článek bude tak trochu netradiční (ano, je to tak, Datastor opět po stovce let sepsal nějakou vyblitinu na blog - radujme se, veselme se a hromadně klikněme na ten křížek v pravém horním rohu obrazovky) - příklad by si z něj mohla vzít třeba jistá nejmenovaná firma, zabývající se distribucí her (které dokonce někdy i přeloží). Ano, příklad si pochopitelně nikdo nevezme, ale co už.

Vyšel nový Stalker, dokonce s oficiální češtinou. "Jé, paráda!", neslo se davem. Realita byla trochu jiná... no vlastně byla jiná hodně - nějaká ta krásná lež, mazání medu kolem huby a totální neznalost předchozích dílů. Parádní kombinace na to, hru skvěle znechutit. Samozřejmě ona distribuční firma v tom byla všem nevinně, překlad (údajně) zajistil externě CDProjekt a na něj se to pochopitelně všechno musí ještě za tepla hodit. Jak víme, v CDP si překladatelé vzali do režie předchozí dva díly - názvy věcí a dalších stěžejních bodů hry se neměnily. Prsk, najednou změna. Z Masové kuličky je Kus masa, Ohnivák se přejmenoval na Ohnivou kouli, z Upírů se staly Pijavice a tak dál. Těžko se mi chce věřit, že by zrovna CDProjekt překlad takhle zmrvil.

My se na tuhle věc ale podíváme trochu jinak a pokusíme si sestavit několik hlavních chyb, kteréžto poslední dobou vyplouvají na povrch častěji, než kdy jindy. Krom poukázání na to, co dnešní distributoři považují za "překlad" (a nedejbože ještě kvalitní nebo profesionální) se následující žvásty můžou hodit i těm, co nějakou tu hru, film a nebo cokoliv dalšího teprv přeložit chtějí a hledají několik prvotních zásad. Ono by se to skutečně hodit mohlo, když vezmeme v úvahu rozmáhající se myšlenku "K čemu bysme jim to překládali, když to stejně udělá nějaká parta amatérů".

Ujasnit si, pro koho překládáme
Jinak bude vypadat překlad do Disneyovky a jinak do akčňáku, co má rating od osmnácti let. Těžko někdo může chtít po kačeru Donaldovi, aby mluvil jako dlaždič a stejně tak pošetilé je rvát ostřílenému mariňákovi do huby věty typu "Božíčku, to není možné" nebo "Ano pane, máme nové dokumenty, nalezené ve sklepě staré chaty, ležící na úpatí krásných krkonošských hor, zalitých slunečním svitem, kde lišky radostně pobíhají a chytají maličké králíky". To nezní moc zajímavě, co? Stačí si představit, jak by asi dopadlo Pulp Fiction se spisovností.

- "V mládí jsem spadl do jezera."
- "Ne, tvoje matka by si to nepřála."
K čemu bude překlad za tři dny, když v něm budou nenavazující dialogy a věty jak od tvora, co si bez návodu nedokáže otevřít ani Pribináček? Ukázkou by mohl být nový Prince of Persia - hlasově proti dabingu zas tolik nemám, i když i tady by se to dalo přeložit s větším procítěním. Hlavním problémem bylo právě to nesladění vět. Postava dořekne větu, další naváže úplně od jiného konce a takhle to pokračuje dál, dokud si oba panáci nevymění všechny repliky. I v tomhle případě můžu poukázat na Stalkera, tentokrát na Clear Sky a často hodně zvláštní navazování dalších odpovědí. Občas se to dá špatně uhlídat, stejně jako překlepy (o těch až za chvíli), ale když se nesouvislá věta objevuje co pět minut, tak je něco špatně.

Překlepi tadi nemáme, sme sy je ohlýdaly!
Komenský by zvracel a Hus by se možná klidně upálil sám. Samosebou, že ani tady se nedá vždycky všechno stoprocentně porežírovat, zvlášť když je překládaná věc většího rozsahu. Dá se ale uhlídat styl psaní, hlavně shoda přísudku s podmětem a dodržování dalších zákonitostí pravidel pravopisu. Výplody stylu "Vyděli jsme", "Muži přišly na místo", "Informace byli odeslány" či "Samozdřejmě" patří do brakových postapo povídek nejrůznějších autorů, kdy často od čtení odradí už jenom přebal. Nejlepším řešením je dodat texty k několika dalším lidem, kteří by s odchytem chyb pomohli, nedodělky nahlásili a je to. Stejně tak působí přinejmenším podivně, když se v překladu objeví názvy postav nebo věcí a během celé doby si několikrát názvy ještě změní (viz třeba právě poslední Stalker). U předmětů by to zas tak žíly nervalo, ale hledejte si pak třeba v RPGčku postavu, co má tři další jména.

Hau du ju du?
Hodně lidí zná angličtinu, ale rozdíl je ve významu slov "znát" a "znát". Angličtina sice je jazyk nejrozšířenější (i když ruština ji dohání velmi obstojně), ale oproti třeba právě naší češtině má mnohem omezenější slovní zásobu. Nezřídka je pro jedno slovo zažito i pět dalších významů, které mezi sebou často ani nesouvisí. A na to je potřeba dbát, pokud chceme dosáhnout výsledku, co se dá číst a dokonce i dá smysl. Kromě toho záleží i na stylu překladu (viz první bod). Děti rády uvítají česká jména postav, ale překládat je i jinde není zrovna nejlepším nápadem - pokud tedy z Jamese Bonda někdo nechce stvořit ještě brutálnějšího Kubu Dluhopisa. Zdaleka nejhorší je ale pseudooriginální překlad podle fonetiky (tzn. podle toho, jak originální výraz zní v mluveném slovu). To se v novém Stalkerovi ostatně povedlo znamenitě u Burerů (Trpaslíků), kdy je právě ten mnou toliko "oblíbený" distributor přeložil jako "Bjurery". Měli jste to páni překladatelé vzít pěkně od podlahy a kompletně. Co byste řekli třeba na"Watchněte na ten hill u vraku boatu, zřejmě tam bude runningovat mutant"? Zní to cool, no ne?

Tak... a jsme na konci článku. Třeba si ho nikdo číst ani nebude, někdo další se třeba několika rad chytne a zužitkuje je. Díky za pozornost a zase někdy napočtenou.

Vlastně je všechno v pořádku

Mezi největší hrozby světa nepatří povodně nebo požáry, ale lidská blbost. Ta má ostatně na svědomí mnohem víc neštěstí, než všechny přírodní katastrofy dohromady - a nebyl by to pro mě další svátek, kdyby se mi do ruky zase nedostalo parádní a velice podnětné čtivo z mého nejsupermilovanějšího hyperbordelmarketu Albert. Tentokrát však redakce přitvrdila a do boje vyrukovala s posílenou vlezdoprdelností na desáté úrovni. A pak že si ty dopisy nikdo nemůže psát sám (a ještě k tomu blbě :-) ).

Na závěr, jak už to bývá zvykem, tu pro Vás mám krásné příklady, co mluví za všechno (to kdyby pak zase někdo měl nutkání napsat mi, jak jsem neobjektivní, ničemu nerozumím a na všechno hážu jenom špínu). Na prvním obrázku si můžeme povšimnouti plného koše krásných, křupavých a esteticky lákavých rohlíčků, dozajista stejných jako pečou v Albertu na Barrandově.

Druhý obrázek nám pak jasně demonstruje, jak dobře personál rozumí tomu, co dělá. Inu, každá návštěva Alberta je doslova naditá inspirací a zábavou...

Myš, nejlepší přítel člověka

Vzhledem k tomu, že se mi o víkendu odporoučela věrná to myška, zvaná MX518 (a záruka samozřejmě vypršela dávno), tak mi nezbylo nic víc, než si sehnat hlodavce nového - i když ani to nevylučuje mou brzkou kontrolu střev myšky původní. Volba padla po krátkém přemýšlení na dalšího zástupce Logitechu, a to konkrétně laserovou G9. A o ní tady dneska budu něco málo psát.

Chvíli trvalo, než jsem přišel na důmyslně tajemný způsob, kterak otevřít krabici a neponičit tak její obsah. Dva magnety, díky kterým bedna drží pohromadě, se povedlo překonat teprve za několik vteřin. Dál už stačilo jenom obyčejné a ničím zajímavé odlepení dvou obřích nálepek, ukrývající to kýženého myšáka. Teprve po letmém pročtení manuálu, který ani není v češtině, jsem si v krabici všiml ještě pěkné plechové krabičky, která se až nápadně podobná balení Energitu a nebo kápézetce. Jenom to logo Logitechu by asi pravá krabička poslední záchrany neměla. Ono vůbec vyvažování myšky je zvláštní ceremonie - v krabičce najdete jak čtveřici čtyřgramových závaží, tak čtveřici sedmigramových cihliček. Ty se nacvaknou do mřížky, která leží přímo v útrobách myšáka, kam se dostanete po odcvaknutí horního krytu. Pak je konečně příležitost zvednout krysákovu váhu minimálně o čtyři a maximálně o osmadvacet gramů. A hlavně je to znát.

Vzhledově je G9 podobná MX518 asi tak, jako hrnek kostičce Lega. Původní kulatý a veskrze oblý design vystřídal futuristicky laděný hranatý, díky kterému myš vypadá jako robustní tank - což ale není vůbec na škodu. Co mě ale udivilo mnohem víc, než proklamované maximální rozlišení senzoru až 3200 dpi, je možnost výměny krytů. V balení se dodává klasický větší kryt z hladkého plastu a s pogumováním. Ten jsem zatím odložil do šuplíku, a to z jednoho prostého důvodu. Stačí totiž mít jenom trochu agresivnější pot a guma po čase začne z myšky odpadávat. Na to si ostatně stěžovala i spousta jiných hráčů a i tak si Logitech pořád tvrdohlavě za tímhle řešením stojí. Ale naštěstí je v bedně ještě druhý kryt, tentokrát z hrubého plastu. Není sice tak příjemný na omak, ale na druhou stranu se nešpiní, podle subjektivního názoru se mi i líp v ruce drží, i když je celkově o něco menší. Údajně je vhodnější k preciznějšímu pohybu a k delšímu hraní, kdy pak myšák nebude (nebo by neměl) vyklouzávat z ruky. Ať tak nebo tak, zatím jsem na myšku prdnul tenhle hrubší a hladkou kastli nechám na někdy jindy. Teď už jenom zjistit, kde v případě potřeby další kryty dokoupit... je-li to tedy vůbec na území ČR možné, případně zda bude potřeba zas procházet nejzapadlejší zahraniční weby.

Netřeba zastírat, že člověk uvyklý vyšším hlodavcům si bude na celkově plošší G9 zvykat trochu déle - a nemusí mít zrovna tlapu jako medvěd. Úplně totiž stačí mít trochu delší prsty. Gédevítka je jinak spíš placka, ale zas nutno přiznat, že po nasazení hladkého krytu je oproti MX518 víc místa na palec. Vyhovuje mi i přístup ke dvěma postranním tlačítkům, ke kterým je primárně určena funkce vpřed a vzad. Při prolézání webovými stránkami neocenitelná fičura. Ostatní funkce myši zůstaly naštěstí už od dřevních dob beze změny, jen ještě došlo k posunu tlačítek na zvýšení nebo snížení citlivosti senzoru ze hřbetu, kde byla u MX518 mezera mezi levým a pravým myšítkem, pod myšítko levé. Už by se tak nemělo opakovat občasné a náhodné přepínání jenom kvůli tomu, že prst zrovna místo stisku prostředního kolečka zapadl trochu níž. Vypisovat technická specifika z krabičky se neodvážím, protože změť čísel je směrodatná asi tak, jako ujišťování arabských obyvatel o nezávadnosti vody v místní kašně, nad kterou i velbloud ohrne nos. Čísla a další hodnoty si můžete velice snadno a hlavně rychle vyzjistit buďto na stránkách Logitechu, nebo kdekoliv v prodejně, kde tuhle černou scifi příšerku prodávají.

Až potud ty moje dojmy byly až moc pozitivní, nezdá se Vám? Problémy samozřejmě byly, ale nastaly až při používání. Kurzor nějak nemile drhnul, teda přesněji řečeno osa X. Software naštěstí umožňuje krom nastavení jednotlivých os odděleně i klasické možnosti nastavení citlivosti senzoru, rychlosti kurzoru a barvě indikátoru rychlosti pod levým myšítkem. Právě laborováním a přenastavením rychlosti senzoru na druhý stupeň ze tří (podle indikačního pruhu) včetně zatížení myšáka čtyřmi sedmigramovými závažíčky bylo docíleno vcelku precizního pohybu bez sekání. Hlavní chybu však i tak vidím v prostředním rollovacím kolečku. Do stran funguje skvěle, otáčení nahoru a dolu už zní trochu víc plastově, ale muka jsou vůbec kolečko zmáčknout dolu - díky vyššímu odporu to bude alespoň na začátku poměrně tvrdý oříšek. Kolečko je ale zhruba to jediné, na co bych si mohl nějak víc stěžovat, i když zas oproti MX518 je vyklápěcí i do stran. No a když krysáka otočíte a zmáčknete tlačítko s honosnou jmenovkou Microgear, přepne se na setrvačník (což znamená, že přestane cvakat a bude možno jej volně protočit) a pak můžete na jedno prudší protočení dojet až na konec třísetstránkové povídky. Stačí jenom počkat, než se kolečko zastaví. Veskrze v tomhle ale nijak zvláštní revoluci neshledávám, stejně jako asi ani nevyužiju funkce maker a profilů. Taky proč, když se dá velmi dobře existovat s jedním komplexním nastavením na všechny situace...

Většina chyb z předchozího odstavce je tedy naštěstí řešitelná. Chvíli mě ale ještě trápil jeden vypečenější problém s ignorováním háčků v českých větách (což, jak sami jistě uznáte, tak trochu problém - zvlášť pro grafomana). Vzhledem k tomu, že i má klaviatura je od Logitechu, došlo jako vždycky ke kolizi starších ovladačů od klávesnice (4.00) s novějšími myšími (5.00a). Nebyl by to však strýček Google, kdyby neporadil, tedy spíše nenašel na stránkách Czech Computers v jedné z diskuzí radu - všechny ovladače odinstalovat, pro klávesnici nahodit novější 4.72 a pak přes něj pětku, která se stará ryze jen o chod myšáka. To jsem ostatně po několika hodinách vyčetl i z webu výrobce. Celkově si hlodavec nevede špatně, i když za cenu dvou tisíc by člověk čekal alespoň to komfortnější prostřední kolečko a nebo líp řešený výchozí kryt s hladkým pogumováním - tkaninou omotaný kabel mě ze židle rozhodně nevytrhne. Potěšila by možná i celková větší výška hlodavce, případně alespoň trochu prothnout délku. O to by se ale možná mohly postarat právě výměnné kryty (ale kde je k čertu sehnat?).

Ať tak nebo tak, teď se s gédevítkou budu nějakou dobu seznamovat - to ostatně bylo zapotřebí i s MX verzí, ze které jsem v počátcích taky radostí zrovna neskákal. Žoldáci ve Stalkerovi ale padali k zemi zhruba stejně rychle, jako normálně. Jenom s rozdílem, že MX518 nepotřebovala k hladkému pohybu po desce stolu nic - gédevítka přece jenom líp bruslí na podložce (v tomhle případě Ednet XXLpad).

Žijeme Albertem

Teorie dvojího cenění

"Natašo, pocém!"
"Što?"
"Vem polovinu těhle sraček a narvi je do regálu vedle. Dej k nim velkou ceduli, že je to levnější o třicet korun a ten první regál zahaž bednama, aby si toho lidi moc nevšimli. U kasy je stejně pak zkásneme o plnou cenu a když to vyjde, ještě si něco připočítáme. Pamatuješ si přece na toho chlápka s vekou, co jsem mu připočítala dvacet deka poličanu, ne?"
"Da."
Nataša odbíhá k regálům a vyhazuje předem určenou a dohodnutou polovinu do vedle přistavěného vozíku Albert (TM). Nataša přeřazuje na jedničku a za hlasitého kvílení vozíčkových koleček se přesouvá na cílovou destinaci. Dokonce bez GPS navádění. Probíhá vykládka, píše se lámanou češtinou velká akční cedule ("Bilinky vžeho druhu", "Bonbonyjéra Oryjon",...) a šikovná Nataša ji poté zavěšuje na nějaké skvěle viditelné místo - nejlépe do uličky a do úrovně hlavy, aby si kolemjdoucí mohl elegantně vyrazit oční bulvu. Myslíme elegantně a prakticky.
Střih ve stylu Jerryho Bruckheimera. Nevinný zákazník s vozíkem dojíždí ke kase a vykládá obsah vozíku na pás - včetně akčně zlevněné bonboniéry, rýže a nebo třeba balíčku rajčat. Píp, na displeji se objevuje cena dvakrát vyšší než cedule hlásala a třikrát vyšší, než v normálním obchodě (případně ve vedlejším regálu). Nataša ale ví jak na to a displej dovedně zakrývá svým charismatem (a mohutnou medvědí pravačkou). Zákazník, který zatím ještě nevidí, o kolik ho levná pracovní síla oškube, vytahuje peněženku. Diví se hned vzápětí a při skládání věcí do tašky a letmém prohlížení účtenky nabývá dojmu, že něco není v pořádku. Přesněji řečeno minimálně tři položky. Nataša splnila svůj pracovní plán na stodvacet procent a dnes může jít domů s hlavou vzpřímenou. Vždyť na pozdější reklamace není pochopitelně brán zřetel.

Obrazová příloha - Dopis měsíce (psán radši přímo v redakci)
Obrazová příloha - Žijeme Albertem (část 1)
Obrazová příloha - Žijeme Albertem (část 2)

Obrazová příloha - Rychle zafixlovat chybu
Obrazová příloha - Krásné zelíčko

Naše značka... pěkná sračka

Netřeba býti Zdeňkem Pohlreichem, abych dovedl poznat, co je hnus a co ne. Pečlivě zabalené značkové výrobky se skvostně a elegantně navrženým logem Albert spadají do kategorie číslo jedna - Legitimní jedy. Tedy alespoň většinou, i když i tady se najde pár výjimek.
Když se kupříkladu řekne sýr, lidé si představí žlutou cihlu eidamu. Logika Alberta však jde ještě dál - proč se patlat s prodejem sýra, když za mnohem nižší cenu můžeme v Brně, kde máme výrobnu, roztavit gumáky, přidat do hmoty bílou barvu, aby to nevypadalo až tak podezřele, vytvarovat, nakrájet a prodávat jako prvotřídní eidam?
Co takhle když se řekne slovo salám? Zavolá se do Brna, kde místní pracanti nakoupí v nejbližší drogerii dvě stovky pryžových pásků a ty pak hodí do obřího mlýnku. Společně s kusy starého nábytku, nerozškvařených zbytků z holínek a vagonem česneku se všechno semele do hutné a tvardržící hmoty, do které se ještě předtím přidalo barvivo. Těžko by se našel někdo, kdo by si koupil černě zabarvený salám. A Nataša to pak obalí igelitovou fólií, rozlepí cenovky a směle vyloží na lahůdkářský pult. To si dneska pošmákneme...

Obrazová příloha - Chceme být jedničkou (část 1)
Obrazová příloha - Chceme být jedničkou (část 2)

V zájmu propagace uděláme cokoliv

Pominu teď reklamu v televizi, kterou musel vymyslet vědě ještě neznámý troglodyt a přejdu k magazínům, které ve mě vyvolávají nostalgické záchvěvy nekontrolovaného smíchu, známého z dřívějších humoristických časopisů.


Citace z časopisu z minulého měsíce
" Jak sami vidíte, společnost Ahold pro nás, zákazníky, dělá vše pro to, abychom měli zajištěnou kvalitní péči - ať už se týká kvality potravin či jiných výrobků. "
- Nepochybně, už třeba jenom při prohlížení zelí jsem celý natěšený vrazit si jedno do košíku.

Citace z Dopisu měsíce (rovněž minulé číslo):
" Obsah magazínu mě natolik upoutal, že jsem zapomněla vystoupit z tramvaje. Na magazín jsem však nezanevřela. "
- nyní následuje několik nepodstatných žvástů -
" Oblíbili jsme si chutné a kvalitní polotovary Albert Quality, příprava je jednoduchá a vystačím si s pánví. "
- Těžko říct, co dalšího by paní pisatelka k přípravě těhle srágor v plastu ještě potřebovala. Teď ale přijde totální podpásovka a ultimátní vlezdoanální odstavec:
" Obsah a struktura vašeho magazínu potěší, je funkční, informuje, radí, grafická úprava zaktivizuje chuťové buňky a provokuje k vyzkoušení. "
- Těžko říct, co tenhle magazín zaktivuje a nebo k čemu provokuje, ale k vyzkoušení rozhodně ne. Spíš člověka zaktivuje k tomu, aby byl vyprovokován k rychlému odhození časopisu do koše. A na to, abych smíchal pět nebo šest věcí s logem Alberta dohromady, nepotřebuju časopis s tunou "skvělých, rafinovaných a neopakovatelných receptů". Stejně tak nepotřebuju, aby mě někdo nutil ke koupi věcí jenom s touhle značkou a odůvodněním, že jenom Albert věci jsou skvělé, jedinečné a neopakovatelné. Všichni přece víme, že když do svíčkové vliju kelímek nonAlbert smetany, tak ji pak můžu celou vylít do záchoda, protože ji nikdo nepozře. Jó, kdybych tam dal tu Albert smetanu, to by byla jiná...


Doufám, že i vás po přečtení tohoto článku tento skvělý a bezchybný řetězec motivuje k velkému nákupu a prolistování jejich humorného časopisu.


Mimochodem dnes je tomu přesně rok, co píšu na blogspot (dobu psaní na dřívějším blog.cz jsem nepočítal) - kdo by věřil, že se moje slinty budou na internetu objevovat tak dlouho... Vlastně jsem tomu nevěřil ani já. Moji milou povinností je ale poděkovat zase hlavně Vám, čtenářům, kteří si zdejší texty čtou. A pokud máte ve skříni něco dobrého (hlavně ne nic s logem Alberta), tak právě teď máte jedinečnou příležitost si slavnostně pochutnat. Já to udělám taky tak :-).

Zvolte mě a já vám umyju okna

Vlevo hleď. Bacha, vajíčko! Bodyguard roztáhl deštník. "Chraňte Jirku vlastním tělem!", line se z amplionu. Začíná pršet a Paroubek vymýšlí nějakou vtipnou poznámku, jak vrhače vajíček zesměšnit. Nějak ale zapomíná, že největší ubožák stojí v tu chvíli na pódiu, prozkoumává si dav arogantním skelným pohledem a snaží se ze všeho jako vždy vybruslit (což mu jako vždy nejde). Dav mezitím otevírá další překladku.

Nemám ve zvyku komentovat dění ve státní špíně, která vyfasovala jmenovku Politika, ale dění poslednch dní je jak hnací síla. Po cestě do škol, práce a nebo kamkoliv jinam si člověk všimne kromě sekané trávy a poletujících chomáčů alergenního bordelu ještě tuny billboardů s jedním a tím samým. Volte toho nebo tamtoho, postará se vám o nezadluženou budoucnost, o jistotu, nebo přestane strašit a jako Vyvolený vyvede lid z temnoty. A všechno tohle jsou kecy nejhrubšího zrna.


Už jenom samotná podstata téhle propagandy je postavená na hlavu. Nebyla by cedule, kde by Paroubek nezaútočil na někoho a to samé i ostatní. Dospělí lidé, kteří mají vůči státu spoustu závazků, a všichni se chovají jak malí haranti a nebo jako ty nejprodejnější štětky. Modří mají přijít s řešením, na které doteď NIKDO nepřišel, oranžoví si na ceduli vyfotí dělníka v montérkách, kterak hrdě cedulku "Jistota" v rukou třímá a jako třešnička na dortu se oblepí lavičky nějakou fuchtlí s dítětem a dojemně trapnou větičkou "I love Andrea, Volte mě a naše budoucnost bude nezadlužená" (případně "S šestkou nejdál dojdete, blablabla").

Jaké řešení má najít skupina modráků, když doteď bylo jediným řešením zmlátit novináře a nebo na sebe upozorňovat jenom slovem? Jaká jistota se skrývá v cedulce, vyvěšenou oranžovou bandou neschopných tupců? A jak má jedna slečinka zamezit zadlužení lidu nynějšího i budoucího na dva tisíce generací dopředu? Ono si to stačí jenom trochu, trošičku přečíst - skutečně mě ze židle nezvedne fotka děcka nebo pravého dělníka, pracujícího na stodvacet procent, kterak hrdě i s rodinou na dalším billboardu věří v něco, co nikdy nenastane... A pak se všichni diví, když vzduchem letí vajíčko.

Neplacená reklama pro Shiftýnu

Pamatujete si ještě na Shiftyho? Na jeho blog s tak podřadným obsahem, kterému mohl konkurovat jenom ten můj kyblík splašků? Tak na něj zapomeňte. Přichází totiž někdo mnohem lepší - Shiftýna. Že už jste tohle jméno někde slyšeli? Nedivte se. To se Shifty jednoho dne rozhodl, že ukradne doma z kuchyně žabikuch na porcování steaků a ufikne si svoji přednost. Stačila chvilka a po krátkém procesu, kdy se zbavil jak oné kývající se věci, si ještě stihl amputovat palec na levé ruce a kus stehna. Ale výsledek za to stál, jak se můžete sami přesvědčit na jeho/jejím blogu. A když už se Shif rozhodla na takovou přeměnu, dovolil jsem si i já dodat návrh, jak by to tady mohlo vypadat (což mnozí můžete vzít i jako doplněk ke staršímu článku s "finanční krizí").

K prohlédnutí tohoto designového opusu v ultra HD rozlišení stačí kliknout na náhled

Jak vytvořit naprosto kulervoucí film na motivy herní předlohy?

Je to jednoduché, vážení čtenáři - ti z Vás, kdo si mysleli, že je na to potřeba nějaká průprava nebo dokonce studium filmařských škol a podobných výmyslů, se šeredně pletli. V podstatě může herní adaptaci natočit kdekdo, i bezdomovec z Hlavního nádraží nebo sousedka odnaproti.



1/ Výběr hry (aneb Nucený výsek)

Nezáleží na tom, jestli je to Tetris, Hledání min, Need For Speed a nebo třeba Final Fantasy - stejně tak naprosto nesejde na tom, jestli jste to hráli. Vlastně zrovna tady platí poučka, že film bude mít o to větší návštěvnost, o co víc hru neznáte (a to ani z doslechu). Co na tom, že někde v Esesins Krýd pobíhal panák v plášti a zabíjel lidi - zabíjení nechat můžeme, ale jinak je to prostě lůzrovina a s tou my, profesionální rejžové, přece nemůžeme pracovat. Tak změníme prostředí. Bagdád? Benátky? Proboha, kde to sakra je? Vždyť v tom kině diváci usnou! ČR? Tam teď byla válka, ne? Jsou tam vůbec splachovací záchody? Moudrý a hlavně světaznalý režisér si proto vybere zvučnější lokace, kupříkladu Rusko. To leží... hmm... někde tady, u Filipín. Nedávno jsem viděl spoustu fotek a na nich byli Rusové s jejich typickým jídlem - špagetami a kokakolou. To v tom filmu musíme vypíchnout, ať všichní ví, jak ty zahraniční díry známe. Jenom je trochu blbý, že všichni Rusové maj šikmý oči, no ale co naděláme...


2/ Hvězdné obsazení

Obecná a hlavní poučka zní následovně - Kdokoliv bude od hlavní postavy naprosto k nerozeznání, když se bude shodovat oblek. Stačí pak najmout sedmdesátiletou uklízečku z kantýny, navlíct ji do overalu a hned tady máme novou Páru Chrocht. A že jí to sekne, co? Co to máme tady? Nějakej defektiv... teda detektiv... Edvord Kárnby.. No to je jméno. To bude Maďar, určitě. Musíme se podívat do seznamu béček, nebo radši céček, abysme ušetřili co možná nejvíc chechtáků. Tenhle vystudoval sotva základní školu? Toho přesně hledáme! Hned běžte vytisknout smlouvu! Že neumí mluvit a nemá mimiku? Nic lepšího naše studio snad nemohlo potkat! No jo, ale jedna postava film neudělá, chce to komparz. Hned vedle studia snad je domov důchodců... No a pak nějakou tu omladinu z ulice a máme to. Chápeš, ne? Upozornit i na sociální rozdíly a tak, aby ten film měl hloubku a kritici byli zticha.


3/ Scénář, děj a upoutávky

Na place je veselo. Hlavní postava je sice negramotná a jediným, čím se může pochlubit, je IQ na úrovni roličky toaletního papíru, ale to nám hraje do karet - divák se s ní víc sblíží, protože hned na úvod dáme tři věty o tom, že tomu chlapovi opilí ožralové zabili rodinu, znásilnili křečka a nakonec mu rozbili hubu, proto blbě mluví (když už se teda rozhodne něco zamumlat). Doják jako řemen, jenom co je pravda. A dál?

No tak prostě bude chodit od zdi ke zdi, koho potká, toho zbije a nakonec se dostane k hlavnímu záporákovi, toho taky zbije a ožení se s krásnou uklízečkou místního hotelu. Během svojí pouti vyinkasuje třikrát průstřel hlavy, proletí osmi výlohama butiků, šestkrát si zlomí nohu, jednou ho srazí autobus, přepadnou ho čtyři mutovaní králíci a dvanáctkrát řekne slovo Fak. Musí to odsejpat, tak řekněte produkčnímu, ať zaběhne do obchodu s kvérama, něco koupí, ukradne z rekvizitáře slepý náboje a jde se na věc. Všude musí bejt bouchačka, i ta ryba v akvárku musí mít kvér. Dezert Bígla, aby k ní ladil. Jo, to je ono. Režisér prožívá jeden orgasmus za druhým a topí se ve vlastní šikovnosti. Je to prostě šikula, ten Úvé Břichaboll, nebo jak že se to vlastně jmenuje.

No a ještě trailer, sakra. Měli jsme tam jednu fakt hustou scénu s prostřelením lana jeřábu, co pak smetlo bombu na dodávce, která jela přes stoosmdesát v hodině skrz nákupní centrum a na střeše toho auta byl i náš hlavní bijec, co tančil valčík a ještě odstřeloval okolo stojící nepřátele kulometem M60. No kam se hrabe Simír! Nastříháme to, dáme pár zatmívaček, nějakou drsnou hudbu a nazdar, prachy se jenom pohrnou.

A teď už to odneste a řekněte mi, co máme točit dalšího!

Zažehnání ekonomické krize pisálkem?

Ekonomická krize je všude. Mají ji v Americe, máme ji tady, vy ji máte i u sebe v šuplíku, i na klávesnici, i ve vaně... prostě všude. Hvězdy amerických shi... ehm, seriálů musí taky utahovat opasky, takže kupříkladu takoví představitelé Kriminálky Miami nyní musí chodit v levných a už na pohled ošuntělejších oblecích, sbohem museli dát značkovým slunečním brýlím (jak poznamenal náš nejsrač... nejserióznější magazín Blesk), Mašlíková musela říct rezolutní "Ne" silikonům a nahradit je dvěma polštářky z vietnamské tržnice, čeští politici si v místní poslanecké kantýně nekupují šest chlebíčků, ale jenom pět a tak jsem se i já rozhodl provést nějaké to zredukování a utažení opasků. Samozřejmě se budu snažit nepřehánět to a zaměřím se převážně na to, co běžný čtenář tohoto blogu (už ani na ten copyright nemám finanční prostředky) ani nepozná.

Jaké tedy změny budou? Minimální - předně v zájmu šetření obrazovek monitorů překopu záhlaví blogu na sytě bílou. Zmizí tak nelicencovaný obrázek doktora House, zmizí i text vedle něj, zmizí i větička v černém obdélníku. Další, nepříliš viditelnou změnou bude předělání barvy textu - radil jsem se s finančním poradcem a ten mi doporučil použít bílou barvu. Nemusíte se obávat - sjednocení barev napomůže lepší přehlednosti textu a bílé písmo na bílém pozadí lze stále vcelku dobře číst. Dále se změny dotknou i šířky hlavní části blogu. V zájmu co nejlepšího využití místa bude textová část obklopena ještě čtyřmi dalšími kusy jiných blogů, laděných do sytě růžové barvy a s nejrůznějšími blikátky okolo (jmenovitě "Blogýýs u Méďi Pusíka", "TokyoBordel po stošedesáté", "Blog o šťěňátkách II", "Thaq tochlee ye mooj blogeeseq"). Uleví se nejen Vám, věrným čtenářům, neb si nyní všechny závratné články budete moci číst na jednom místě, ale i Blogspotu.

Věřím, že pro Vás bude nový blog ještě přitažlivější a konkurenceschopnější, než kdy byl a že právě tato fůze se ukáže být tím doslovným "Kladivem na krizi".

Feministky do bitvy!

A zas článek, a zas s neskrývanou jízlivostí v pozadí, to už něco znamená. Když jsem před nějakou dobou měl tu "čest" (ehm) vidět a slyšel halekání feministek nad tím, jak jsou znevýhodněné, překvapilo mě jedno - proč se nevěnují něčemu prospěšnějšímu, než jenom na slovíčkaření, kde stejně evidentně jenom pohořely? Jasně, blbá otázka. Zas to ego, zase ty hormony a snaha zviditelnit se. A pořád dokola, žabomyší války jsou v plném proudu. Teď to naprosto zazdila reportáž na známé bulvární televizní stanici TV No(h)a (kéžby to byl jenom vtip...). I vymyslely jejich hlavičky věc zajímavou, že slova bez ženského ekvivalentu nahradí novými. To, že mám češtinu rád asi není potřeba nějak zdůrazňovat - no a o to víc mě tohle dokázalo překvapit. Co byste řekli na ukázkový rejpanec?

Děti z mateřské školky nastoupily do autobusky. Řidička sešlápla pedálku, otočila volantkou a vyjela z parkoviště. Děti, sedíce na sedačkách, se právě dívaly na sestřihy (tohle bude na předělání docela oříšek... pardon, oříška) večerníčky ("ta večerníčka") a smály se, když viděly Křemílku s Vochomůrkou (když už, tak pořádně). Jaké však bylo překvapení, když autobusce došla benzína. Inu zajelo vozidlo z posledních sil k benzínce. Řidička vyběhla ke stojance a začala tankovat. Po zaplacení se vrátila do autobusky a od této chvíle již nic nebránilo v cestě do Zlínky. Hezká to povídka.

Co takhle překopat slova s jenom ženskou podobou na mužskou variantu? Síla - síl, kolébka - koléb... kravina, co? Nebo že by snad kravín?

Chuťová alchymie

Ani nečekal jsem, jak staročeštinské prvky v textu mém minulém uchytí se. Jak překvapen byl Datastor, když v komentářích zřel snad jen chválu. Za reakce děkuji a jako odměnu článek nový mám - k dnešnímu dni hodí se skvěle, neb žaludek na vodě mám a obsahem svým slova následující doplní oblíbený seriál o hnusech nepoživatelných. Dnes proklepneme si Mattoni Septique... pardon, Mattoni Negroni, kteroužto v zájmu testu zkusil jsem (chuť ne nepodobnou zmoklým vidlím u cirkusu stojících očekával jsem, ale vše si žádá svou oběť - i bloggeřina). Psaní prostě není med.

Akt 1
Již po víčka odšroubování vylil se do prostoru odér, připomínající kapky proti kašli zkvašené, Bromhexin či něco na ten způsob. Kam hrabe se stařenka, prohledávajíc a třídíc zásoby léků svých ještě za dob bolševicky červených trenýrek a spartakiádních šaškárniček, kdy nápisy na cenovkách nepřesáhly cenu dnešního chleba a kdy lidé na ulici zdravili ji oslovením "To je ale holčička hezká". Datastor nutkání má sepsati obratem závěť... je to ale psavec nebojácný, chmurné myšlenky zahání a i když přesvědčením ryzí ateista, v tuto chvíli k motlitbě nemá daleko. Ve skleničce červená to břečka přelévá se a praskot bublinek pilně rozsévá pach zkázy. Pach zkvašeného Bromhexinu. Zavírá oči... Na zdraví!

Akt 2
Nad dřezem Datastora tělo stálo, z plna hrdla odplivalo. "Kdo? Bleh... Proč?!", vyhrknul ze sebe psavec chvíli poté, co vyrovnal se s šokem. Ústa zkřivena pachutí zmoklého seníku, která na patru držela se stejně, jak na kapesníku sopel. Chvilkové rozostřené vidění vystřídal pocit těžka v dutině břišní, následováno včasnou likvidací materiálu jaderného. Co by civilizace bez splachovacích záchodů dělala?

Akt 3
Patříte-li k hrstce vyvolených, kterým hnus tento zauzávěrovaný chutná, využíti můžete návodu na výrobu jeho. Ten zcizil jsem přímo z fabrik Mattoni, tudíž obavy z nelegálnosti či nepravosti za hlavu odhoditi můžete, s vervou k hrncům přistoupiti a po vzoru Magdaleny Rettigové stvořit něco, na co lid ještě dlouhá léta nezapomene. Otázka je nasnadě - Má to vůbec cenu?

Co tedy potřebovat jistojistě budete:
- Čtyři páry dlouho nošených ponožek (každý pár nošen týden jeden, vhodné zapojit vícero pomocníků a zakázat jim přístup do koupelny)
- Trio balení rok prošlých tvarůžků
- Výtažek z žláz skunkových
- Patero starých, minimálně tři roky prošlých kapek, kašel potlačujících
- Mililitrů šest odvaru z makovic
- Barvivo červené, může i potravinářské býti (jinako postačí kupříkladu Primalex)

Návod:
Ingredience nalijte a nasypejte (což v případě jetých ponožek skutečně význam svůj má, zvláště jsou-li na vietnamské tržnici zakoupeny) do hrnce velikého. Můžete použít i vanu, terárium po hadovi či monitor vypreparovaný. Směs vodou zalijte zhruba do tří čtvrtin, nádobu na sporák postavte a při plameni prudkém vařte hodin pár - ideálně šest až devět. Nevětrat, jinak esence pravého Negroni vytratí se znenadání. Ke konci přisypejte barviva sáček, povařte minut pět a sporák s radostí vypněte. Odstavení hrnce nyní následovat musí a hned, jakmile nektar chladný bude, do lednice s ním. Předtím však důležité jest vybrat ingredience, které varu odolaly, důkladně je nechat okapati a poté dělat s nimi co hrdlo ráčí. Vyplácí se ponechati hrnec v chladu přes noc, čímž zvýrazní se ona pravá a jízlivě nezapomenutelná chuť pravého Negroni. Po vychlazení doporučuji podávati v gumácích po dědečkovi. Jako přílohu posléze dodat můžeme živočišné uhlí.

Jedna převelice nevydařená večeře

I v době moderní dnešní, kdy člověk přeci jen trochu vyšší kvalitu očekávati by mohl (což je chyba veliká), najde v regálech obchodních center velikých nepoživatelné hnusy - ostatně něco málo řekli jsme si kdysi v článku na toto téma zaměřeném. Nyní však jest mou povinností investigativního bloggera poodhaliti další tajemné výrobky, čekajíce na své nové majitele a které svou příchutí zkřiví úsměv i kdejakému strávníkovi otrlému. Stalo se tak včera, kdy do Plusu zavedla mě cesta a já zřel ho tam. Guláš. Konzervovaný, vepřový, značky Karlův dvůr. Inu, proč ne, když téměř vše s logem tímto chutnalo dobře a nic hnusného pod ruku nedostalo se mi... navíc ne vždy chuť vymýšlet delikatesy je a v těchto případech vyklopit a ohřát pokrm hotový práci usnadní. Do vozíku tedy jeden šel a společně s ostatními věcmi odnášel si Datastor, stále ještě netušíc, konzervované překvapení.

Nadešel večer a skutečně přišla chvíle, kdy se pisálkovi nechtělo nic - avšak hlad sužující civilizaci již od nepaměti přihlásil se v nejnevhodnější chvíli a Datastor tak po konzervovaném zázraku sáhnul. Hmatem elegantním odtrhnul víčko plechové a nechal vyhřeznout obsah balení do hrnce. Na sporáku plápolá plynem živený plamínek, nyní ohřívajíc nádobu s pokrmem. Blogger krouživými pohyby vařečkou obsírá hrnec červenohnědou hmotou, kde se tu a tam občas i onen proklamovaný kousek masa objevuje a hned opět mizí jako americký voják v buši vzrostlé. Po chvíli plamínek zhasíná ruka má pootočením knoflíku černého a z hrnce k transportu guláše dochází. Bez újmy na zdraví se teplá poživatina rozprostírá na talíři a pisálkova ruka sahá po lžíci, kteroužto chce nekale zneužít k nasycení sebe sama. První ochutnání spojené s pokřiveným šklebem dává tušit, že ne vše je tak zcela v pořádku. Chuť spáleného čehosi, co se v ani nejděsivějších představách neodvažuji odhadovat není způsobena přespříliš dlohou dobou ohřevu, nýbrž výběrem surovin zřejmě odněkud ze skládky.

Znechucená osoba od talíře se odvrací, lžíci zahazuje v dál a za stálého míchání přelévá obsah talíře do mísy záchodové, kde jistojistě na pokrm čeká osud mnohem lepší. Odpočívej v pokoji, ty pokrme prohnilý, v hlubinách temných, kde nikomu ublížiti nemůžeš. Ámen.

Kvalita v našich obchodech

Obětoval jsem se a během několika měsíců, díky pravidelným návštěvám obchodů a stále klesající kvality všeho, jsem si dovolil v zájmu vyššího dobra sepsati stručný seznam největších hnusů, na které můžete v obchodech narazit (a které jsem neprozřetelně vrazil k sobě do košíku, což už se ale na druhou stranu nebude v budoucnu opakovat). Pokud chcete někomu zvednout kufr, pěkně jej naštvat, či jej dostat velmi efektivním a nenáročným způsobem na jednotku intenzivní péče místního špitálu, je to článek přesně pro vás. Ve zbylých případech se všem zmíněným produktům vyhýbejte velkým obloukem a hlavně nezapomínejte na to, že tohle je jenom malá kapka v moři a spousta dalších chuťovek na zákazníky neustále čeká.

Mattoni Mojito
Co: Tahle břečka v plastu se dá výstižně popsat jedinou větou. Na čištění trubek je to moc slabé, na pití moc hnusné a na vylití moc drahé. Marketing věděl, proč na etiketu napsat "Limitovaná edice". Já bych ve volbě slov byl však kreativnější.
Kde: V podstatě jakýkoliv obchod, kde se vyskytují minerálky.
Index hnusu: 8,5/10

Chipsy Lay´s s příchutí brambor pečených v ohni
Co: Těžko říct, kdo na tuhle "chuť" přišel, ale něco tak odporného a hubukřivícího jsem jaktěživ nejedl. Zapomeňte teď na skutečnou chuť brambor v popelu a místo toho si představte obří chemičku, vyrábějící žluklý a smrdutý tuk všeho druhu. Vtíravost, odpornost a celková nepojídatelnost tohoto výrobku dává jasně najevo, že zabíjet se dá i legálně. V lepším případě vám bude skutečně těžko, v těch horších případech může krom průjmů a těžkého zvracení dojít i na vnitřní krvácení a zástavu srdce.
Kde: V libovilném obchodě - ať už Tesco, Globus, nebo třeba v továrně na zmetky jménem Albert (viz níže).
Index hnusu: 9,8/10

Eidamský blok 200g z Klatovských mlékáren
Co: Sýr. Je to skutečně "jen" sýr, určený ke smažení nebo k nastrouhání na něco. Nijak to nepáchne, a to ani po otevření obalu. Jenže stačí jedno ochutnání a tvář nám zdobí nádherný, ba přímo ukázkový škleb, za který by se ani Jim Carrey nemusel stydět. Chuť by se dala přirovnat snad jen k závanu ponožek měsíc staré mrtvoly v tropickém pralese. Přídomek "hořký" zde ztrácí na významu a je překonán o několik tříd.
Kde: Norma
Index hnusu: 7,5/10

Výrobky z Alberta
Co: Tohle je kapitola sama pro sebe. Proletářské heslo "Zelený nemusí být pouze salát", se u Alberta daří razit naprosto výtečně, až by i Bursík záviděl. Chcete si pochutnat na párcích v těstě nebo dalších pečených věcech? Beze všeho, pokud máte rádi těsto ještě tekoucí, tak si rozhodně přijdete na své. Chcete maso? Klidně, zvenčí přece vypadá tak hezky. Jen ho moc často nerozkrajujte. Slabším povahám by se v některých případech mohlo udělati poněkud nevolno.
Index hnusu: přesah hodnotící škály

Návod k instalaci Stalkera

Sice jsem tenhle návod plácnul už na Stalker fórum, ale proč se s tím nepodělit i s ostatními, že? Záznam vychází ze skutečných událostí. A pokud se poštěstí a podaří se mi zjistit, proč mi vlastně tak hapruje počítač, dočkáte se během (doufám že ne dlouhé doby) dalšího článku. Ale teď už k samotným pokynům k instalaci:

- Pomodlete se, umyjte si ruce a usedněte na židli.
- Zapněte počítač a chvalte GSC.
- Po naběhnutí Windows opět pochvalte GSC a chopte se krabičky s hrou.
- DVD opatrně vyjměte, ukloňte se před diskem a vložte jej do mechaniky.
- Pochvalte GSC za dokonale kulatý tvar DVD média a za nádherný obal a zasuňte dvířka mechaniky.
- Spusťte instalátor a začněte se modlit.
- Pochvalte design instalátoru.
- Zvolte si, kam hru chcete nainstalovat, pochvalte GSC a pokračujte v modlení.
- Během instalace budete mít dostatek času převést na účet GSC veškerý svůj majetek jako výraz díků.
- Zkušenější mohou ještě při instalaci nakreslit logo GSC na papír, zarámovat a pověsit jej na stěnu.
- Po nainstalování hry pochvalte GSC za to, že udělali patche a všechny nainstalujte..
- Při instalaci patchů dále chvalte GSC.
- Po úspěšném nainstalování poklepejte na ikonu na ploše a modlete se.
- Pokud se hra nespustí, chvalte GSC za to, že dovedou hráče napínat.
- Hru s radostí odinstalujte, pochvalte GSC a restartujte počítač.
- Po restartu pochvalte Billa Gatese, GSC, pomodlete se a opět hru nainstaluje.
- Zopakujte instalaci patchů včetně chválení firmy.
- Po dalších třech neúspěšných reinstalech pochvalte GSC a otevřete internetový prohlížeč.
- Zapněte Google a pokuste se vyhledat pomoc.
- Během prohlížení webů se modlete, chvalte GSC a doufejte, že poskytovatel připojení nebude mít potíže.
- Po nalezení rad na zahraničních webech se pomodlete a témata prožeňte překladačem (na jaké jazyky se zaměřit: ruština, španělština, hebrejština, případně zjednodušená čínština).
- Pochvalte toho, kdo vymyslel internetový překladač a vrhněte se do luštění přeloženého textu.
- Vzdejte hold tomu, kdo vymyslel Ibalgin.
- Po zjištění důvodu chyby se pomodlete, aby zrovna tenhle návod, co jste po hodině našli, fungoval.
- Poděkujte GSC, že na vymýšlení chyb a jejich následnou integraci do hry povolali skutečné profesionály a pokračujte v pročítání zahraničních stránek, které se navíc velmi pomalu načítají.
- Reinstalujte Windows a pomodlete se za GSC, které pokud by sídlilo v blízkosti Vašeho domova, asi by ještě tentýž den lehlo popelem.
- Po třetím reinstallu Windows a zmařené dvacáté instalaci hry se opět pomodlete a zkuste to ještě jednou. Myslete přitom na to, že pokud se hra nespustí, zahrajete si jinou atmosférickou hru, jako například Hledání min.
- Po zjištění, že hra stále nenabíhá, opět usedněte za Google. Děkujte Bohu za internet.
- Pokud nakonec objevíte řešení svého problému, poděkujte GSC a už nebodejte špendlíkem do figurky někoho z GSC.
- Poklikejte na ikonu zástupce a nepřestávejte věřit, že tentokrát se to již povede.
- Pokud se hra spustí, nemáte ještě zdaleka vyhráno (ale můžete si pogratulovat).


- Neměli-li jste během tři nezávislých instalací hry na tři rozdílné počítače ani jeden problém, jste Vyvolený. Brzy Vás kontaktuje Oleg Javorsky a přijme Vás do bratrstva GSC.

Žádní falešní sobi!

"Jé, děkuju, tyhle papuče jsem skutečně potřeboval. No a ty slipy z ovčí vlny... no téda. Děkuju všem. A co to máme tady? Igráček! Já ale musel být hodný...".

Těhle narychlo vyimprovizovaných vět se asi děsí všichni, kteří pod ozdobeným stromkem očekávají přeci jen něco poněkud odlišného (a kdo by taky odolal novému BMW s tou hezkou černou metalízou). Inu Vánoce se nezadržitelně blíží, lidé v obchodních centrech při hledání a nákupu prezentů pro své nejbližší připomínají rozzuřené vraždící bestie (jen ty motorové pily jim jaksi chybí) a rapidně vzrostla poptávka po leukoplasti, balícím papíru, stužkách, kaprech a Ibalginu. Na většině stolech už dávno hoří františky, v některých domovech hoří svíčky a v těch dalších zas ubrus i se stolem. Atmosféra jako řemen. Nova jako obvykle vytáhne z archivu takové filmové fláky, na které od loňska ještě nestačil ani pořádně napadat prach a které může polovina národa zpaměti odcitovat. To bude nadílka... éterem opět bude pobíhat Mrazík i se svou berlou Mrazilkou, oživíme si Golema a korunu tomu všemu nasadí tři ořechy. Pro koho jsou určeny je už asi všem jasné - prostě každoroční zábava ne nepodobná vlastnoručně provedené amputaci nohy za pomoci zubního kartáčku bez štětin. A to ještě ani nenastal konec roku, kdy se televizní stanice opět vyzvou na souboj o tu nejtrapnější silvestrovskou šou.

Ale tohle je klasický průběh všech svátků, který už nikoho neohromí a ani nepřekvapí - já Vám ale za sebe přeji jen to nejlepší, ať Vánoce prožijete v klidu, do Nového roku vykročíte se štěstím a ve zdraví, ať pod smrčkem najdete jen to potřebné (klíče od honosné rezidence v Karibiku prosím po domluvě zaslat ke mě) a nechť je ten příští rok vydařený. A doufám (a sakra, naivita na obzoru!), že se pochlapí i herní studia a přinesou mezi lid konečně něco, co bude stát za zmínku. Něco, co bude možno hrát i bez toho, aniž bychom museli ještě před samotným spuštěním nainstalovat tři patche bez jistého výsledku nebo se hodinu někde marně registrovat.

Zimmer Frei

To, že jsem člověk zručný, nemůže popřít ani Chuck Norris a skutečnost, že domácí zvěř tropí s nepopsatelnou radostí jeden naschvál za druhým není rovněž třeba nijak rozebírat. Když asi před týdnem můj (již dříve) nalezený kocour Bert obdržel nový pelech, očekávalo se, že do něj vleze a třeba bude na chvíli klid. Inu marně se člověk snaží kočce udělat radost - jediné, čeho se ochotný páníček dočká, je výmluvné gesto "Strč si to třeba do ucha". Domek zůstal prázdný a chlupatý, nemotorný záškodník si dál hověl tam, kde se mu zrovna usmyslelo - na klávesnici, tiskárně, gauči, televizi, dokonce i na scanneru, který si jakožto zvíře technicky nadané dokáže i zapnout. Tady se moje výchova nezapře.

Aby toho nebylo málo, hned druhý den Bert vlezl do tašky, kterou jsem nechal ležet na zemi (stačí si představit normální černou tašku na stohy papíru, co ji člověk ráno drapne a spěchá na tramvaj). V tomto případě se však z tašky cestovní stala taška noclehová a opět jsem dostal důkaz, že kupovat pelechy pro domácího mazlíčka je nejen finančně náročné, ale i zcela zbytečné. Nyní se pomalu dostáváme k jádru věci. Včera během menší úpravy kočičího škrabadla jsem ze sklepa přitáhl starý, do role stočený menší koberec. Sotva jsem se stačil rozhodnout, jak obydlí bude vypadat, už roli okupoval onen malý bídák. Pochopitelně. Chopil se tedy Datastor jehly a pevné nitě, vyklepal chlupatou kouli pryč a začal pracovati na pelechu novém - když se mu ten koberec tak moc líbil, proč by v něm nebyl i potom...

Uběhlo pět minut a po překvapivě jasné představě, jak bude domek vypadat, jsem v polovině sešívání obou krajů koberce zlomil první jehlu. To byla situace poměrně nemilá, neb se jednalo o jehlu největší, co jsem porůznu našel v šuplících. Nastal tedy první problém - jak to teď mám sešít? Koberec je tuhý a těžko ho budu propižlávat jehlou tenkou jako vlas, se kterou je problém přišít i knoflík. Sešívačku? Hmmm... No nic, sahám po menší, avšak na pohled snad i pevnější druhé jehle. Dvě prošití a křup. To už mě pravda nasralo a při pomyšlení, že to ostatní, co mi na stole zbylo nestojí ani za zmínku, jsem se v bláhové snaze dál ponořil do prohledávání šuplíků. Vždyť tady někde byla jedna stará, velká jehla přímo na koberce. Ale kde? Upřímně je škoda, že během prohledávání za mnou nestál alespoň jeden herní level designér - tohle totiž byla nefalšovaná postapokalyptická scenérie. Kam se hrabe suť z třetího Falloutu nebo zničené tovární haly ze Stalkera s tunou harampádí uvnitř.

Po uplynutí zhruba tři čtvrtě hodiny jsem se s vítězným výrazem dočkal úspěchu - jehla nalezena, práce může pokračovat! Koberec postupně nabyl kýženého tvaru (ač pravda, jehla se trošku ohnula) a ze starého drátu jsem ještě jako takový malý bonus stvořil konstrukci. Pelech tak byl pevný a teoreticky by tak mohl něco vydržet. Už jen pár posledních dodělků, přišití drátu do vnitřní strany a šlo se s výtvorem před kočičího rebela. Dvakrát můj výtečně navržený, patentovým úřadem schválený příbytek obešel, nahlédl dovnitř a... a to bylo všechno. Od té doby tam nestrčil ani hlavu.