Zimmer Frei

To, že jsem člověk zručný, nemůže popřít ani Chuck Norris a skutečnost, že domácí zvěř tropí s nepopsatelnou radostí jeden naschvál za druhým není rovněž třeba nijak rozebírat. Když asi před týdnem můj (již dříve) nalezený kocour Bert obdržel nový pelech, očekávalo se, že do něj vleze a třeba bude na chvíli klid. Inu marně se člověk snaží kočce udělat radost - jediné, čeho se ochotný páníček dočká, je výmluvné gesto "Strč si to třeba do ucha". Domek zůstal prázdný a chlupatý, nemotorný záškodník si dál hověl tam, kde se mu zrovna usmyslelo - na klávesnici, tiskárně, gauči, televizi, dokonce i na scanneru, který si jakožto zvíře technicky nadané dokáže i zapnout. Tady se moje výchova nezapře.

Aby toho nebylo málo, hned druhý den Bert vlezl do tašky, kterou jsem nechal ležet na zemi (stačí si představit normální černou tašku na stohy papíru, co ji člověk ráno drapne a spěchá na tramvaj). V tomto případě se však z tašky cestovní stala taška noclehová a opět jsem dostal důkaz, že kupovat pelechy pro domácího mazlíčka je nejen finančně náročné, ale i zcela zbytečné. Nyní se pomalu dostáváme k jádru věci. Včera během menší úpravy kočičího škrabadla jsem ze sklepa přitáhl starý, do role stočený menší koberec. Sotva jsem se stačil rozhodnout, jak obydlí bude vypadat, už roli okupoval onen malý bídák. Pochopitelně. Chopil se tedy Datastor jehly a pevné nitě, vyklepal chlupatou kouli pryč a začal pracovati na pelechu novém - když se mu ten koberec tak moc líbil, proč by v něm nebyl i potom...

Uběhlo pět minut a po překvapivě jasné představě, jak bude domek vypadat, jsem v polovině sešívání obou krajů koberce zlomil první jehlu. To byla situace poměrně nemilá, neb se jednalo o jehlu největší, co jsem porůznu našel v šuplících. Nastal tedy první problém - jak to teď mám sešít? Koberec je tuhý a těžko ho budu propižlávat jehlou tenkou jako vlas, se kterou je problém přišít i knoflík. Sešívačku? Hmmm... No nic, sahám po menší, avšak na pohled snad i pevnější druhé jehle. Dvě prošití a křup. To už mě pravda nasralo a při pomyšlení, že to ostatní, co mi na stole zbylo nestojí ani za zmínku, jsem se v bláhové snaze dál ponořil do prohledávání šuplíků. Vždyť tady někde byla jedna stará, velká jehla přímo na koberce. Ale kde? Upřímně je škoda, že během prohledávání za mnou nestál alespoň jeden herní level designér - tohle totiž byla nefalšovaná postapokalyptická scenérie. Kam se hrabe suť z třetího Falloutu nebo zničené tovární haly ze Stalkera s tunou harampádí uvnitř.

Po uplynutí zhruba tři čtvrtě hodiny jsem se s vítězným výrazem dočkal úspěchu - jehla nalezena, práce může pokračovat! Koberec postupně nabyl kýženého tvaru (ač pravda, jehla se trošku ohnula) a ze starého drátu jsem ještě jako takový malý bonus stvořil konstrukci. Pelech tak byl pevný a teoreticky by tak mohl něco vydržet. Už jen pár posledních dodělků, přišití drátu do vnitřní strany a šlo se s výtvorem před kočičího rebela. Dvakrát můj výtečně navržený, patentovým úřadem schválený příbytek obešel, nahlédl dovnitř a... a to bylo všechno. Od té doby tam nestrčil ani hlavu.