Fahrenheit - recenze

Semlelo se to všechno moc rychle
Venku sněží a Vy zrovna sedíte v nedaleké restauraci nad talířem hranolek se steakem. V podniku je klid - na sedačkách je jen pár místních hostů. Jídla jste se zatím ani nedotkli... ale máte nutkání navštívit toalety. Inu proč ne, kdybyste ale místo vyprázdnění měchýře nešli na onu místnost zabít naprosto neznámého člověka. Skrytí v jedné z kabinek se zmítáte v agónii a za doprovodu kapající krve z pořezaných rukou vyčkáváte na vhodný okamžik. Každou chvílí to přijde. Temný hlas, který se Vám rozpíná skrz celou hlavu je pořád silnější. Je to tady. Už se to nedá zastavit. Dveře kabinky se otevírají a jako loutka poslušně jdete k nic netušícímu muži. Pár ran nožem udělá své a najednou se vracíte zpátky do reality. Pohled na čerstvou mrtvolu rozhodně není něco, co byste si obdivně v hlavě přehrávali den co den. Pohled na hektolitr krve na podlaze radosti taky zrovna dvakrát nepřidá. A co je nejhorší - nikoho jste zabít nechtěli. Vždyť tu oběť ani neznáte.

Hon na sebe sama
Tohle je jen začátek toho, co všechno před Vás Fahrenheit postaví. Už tak dost depresivní, přesto však stále fenomenální příběh tvoří společně se zasněženou a uniformní atmosférou hody pro ty, kterým jde hlavně o prožitek. O prožitek tak intenzivní, jako kdyby hráč byl v tomhle světě plném tajemství na vlastní kůži. Závoj tajemna a mystiky je znát na každém kroku - je slyšet z každého nádechu, stejně jako naprosto fantastický hudební doprovod a uchu lahodící dabing. Naprosto nejlepší je na Fahrenheitovi ale to, že hráče nevrhne do kůže jenom jednoho člověka, ale rovnou tří. Není nic lepšího, než být vrahem (i když nedobrovolným) a o chvíli později policejním duem, co se téhle tragédii snaží přijít na kloub. Že celé pátrání nebude jen procházkou růžovou zahradou, se přesvědčíte během chvilky.

Tak rozdílní, a přece tak stejní
Ať už v roli nešťastníka Lucase Kanea, správce počítačového bankovního systému v New Yorku, případně v roli sličné a mladé policistky Carly Valentiové nebo jejího černošského kolegy Tylera Milese, nikdy se nebudete nudit. Nejen to - většinou máte na výběr hned několik možností, což si ostatně zkusíte hned v úvodu hry při rozmýšlení, co s mrtvolou. Chopíte se mopu, opřeného o stěnu a kaluž krve smyjete nebo se pokusíte utéct zadním vchodem? Proč na sebe ale vrhat stín podezření, když můžete v klidu zaplatit za jídlo a nenápadně, jako ostatní spořádaní občané, vyjít ven hlavními dveřmi? A nebo tohle všechno hodíte za hlavu a protáhnete se okénkem na toaletách přímo do zasněžené zadní uličky? Je to všechno jen na Vás. Přemýšlejte ale dopředu, protože rozhodnutí mohou (a většinou také mají) dopad na události v budoucnu.

Další zničená klávesnice
Ač je Fahrenheit postaršího data (vyšel už v roce 2005), na stylu mu nějaký ten rok neubírá. Spíš naopak. Ano, grafika asi nepotěší zaryté Crysisofily, na HDR a pixel shadery můžete rovnou zapomenout, stejně jako na detailní textury a vysokopolygonové modely... ale ruku na srdce - má to zrovna Fahrenheit zapotřebí? Odpověď je prostá. Nemá. Není to produkt, určený k odzbrojení hráče tím, jak vypadá, ale co nabízí. Že to zní jako klišé? Možná, nicméně je tomu tak. Otázkou pak už je, jak se hráč popere s ovládáním. Pohyb postavy je bezproblémový, horší je to však s tím, jak jednotlivé charaktery postrkujete dál příběhem. Většina úloh se sestává z miniher, kdy jednou musíte správně kopírovat pomocí směrových šipek směr, označený na dvojici barevně rozdělených kruhů. Jindy zas jak zběsilí mlátíte do šipek vlevo/vpravo a snažíte se buďto neztratit balanc, udržet se na lyžině vrtulníku a nebo kupříkladu překonat klaustrofobii detektivky Valentiové. Zhruba ve třetí čtvrtině se Fahrenheit konečně ubírá k tomu, aby začal postupně odkrývat tajemství, která nasázel už v úvodu. Bohužel právě v téhle části už je vidět, že autorům začala vysychat studnice nápadů a kouzlo dechberoucího začátku hry pomalu mizí. Není to ale žádná katastrofa, co by tenhle klenot nějak vysloveně táhla do hlubin.

Hlavní je myš
Když už jsem zmínil variabilitu, sluší se ještě dodat, že i dialogy mají několik možností. Všechny volby ovládáte příslušným pohybem myši, stejně jako pohyby postav. Stačí vždy přistoupit k předmětu, který jde nějakým způsobem použít a v horní liště se už zobrazí všechny možné úkony - od sednutí si na židli až po porovnání důkazního materiálu, přelezení plotu a nebo po prosté napití se vody. Dalším faktorem, kde Fahrenheit triumfuje, je morální důsledek všech rozhodnutí. Povede-li se postavě na něco přijít, logicky stoupne psychika o kousek výš. Naproti tomu ve vypjatých chvílích jde psychický stav strmě dolu, což nakonec může vyústit i v sebevraždu.

Ani film, ani hra
Je to zvláštní, ale kdybych teď z plezíru zvolil jakékoliv číselné hodnocení, Fahrenhaita bych urazil. A proč? Protože připodobnit tenhle opus magnum k "normální" hře je čirým rouháním, stejně jako ho správně zaškatulkovat. Bude Vám tak muset stačit jenom moje nejvyšší doporučení. Díky relativnímu stáří si můžete originálku koupit za zhruba dvě stovky, což je v porovnání s tím, co všechno nabízí, doslova směšná suma.