Několik mailů přicestovalo do schránky mé a s podivem hodně z nich žádalo si uveřejnění zas něčeho zajímavějšího, ne jen samé recenze (ač na Singularity jedna chystá se). A tak vyslyšena byla přání vaše, článek nový nadhozen jest a opět něco málo prásknu na sebe.
Jistě to všichni znáte - chcete si vytisknout nějakou fotku nebo jiný obrázek a najednou zjistíte, že nemůžete, protože došla barva. To jsem ostatně tenhle týden zjistil taky, když jsem si bláhově chtěl vytisknout vsádku na Leona (papírová pošetka z trafiky je holt papírová pošetka... co se dá dělat, do normální krabičky ji stejnak nenarvu).
Když už teda tiskárna po delší odmlce zase byla v plném pracovním nasazení, všiml jsem si zhruba v polovině áčtyřky, že mi krapet nesedí barvy... tedy abych byl přesnější - seděla červená, zbytek se nesl v duchu fialové. Do fialova se zabarvilo všechno: od Jeana Rena až po domy (snad jenom krom toho, co fialové ve skutečnosti opravdu bylo). Ač tedy přebal jevil víc než jenom obyčejnou dávku kreativity, k použití se nehodil."No a co, někde vyhrabu doplňovací sadu a je to", pomyslel jsem si. Jenže myšlenka a realita jsou dvě zcela neslučitelné pojmy. Sada nalezena - vyndal jsem tedy z tiskárny barevnou cartridgi, mrsknul s ní na papírovou utěrku a jal se doplňovati.
Krom toho, že jsem si hned od prvního otevření deklu zaprasil prsty decentně nesmazatenou černí, zjistil jsem i jednu další, neméně milou věc... nemám jehly. A bez těch je doplnění barvy tak trochu větší překážkou - vzhledem k tomu, že už byl večer, jsem refilling odložil na neurčito (takže zhruba na druhý den).
Den druhý
Dopoledne se pln nadějí a s penězi v kapse vydávám skrz rozkopané sídliště do lékárny. Cestou překračuji nánosy provrtaného betonu, obcházím zátarasy a přeskakuji díry. Co bych povídal, Zóna hadr. Hned v první lékárně se na mě personál po vyřknutí mé skromné prosby podíval jako na feťáka toho nejhoršího ražení, co by pro piluli Ibalginu klidně vyvraždil polovinu města i s vydavatelstvím Čtyřlístku. Jindy silná věta "Já to potřebuju do tiskárny" pochopitelně nezabrala a v očích lékárnice jsem klesl ještě níže, než se to povedlo Uwe Bollovi před filmovým obecenstvem. Po nejistém "To...ehm... tady stejně nevedeme" jsem odkráčel pryč. Nejsou přece jediní.
Lékárna číslo dvě, výsledek naprosto stejný. Jen s tím rozdílem, že kdyby lékárnice měla pod pultem Kalašnikov, neváhala by ho proti mně použít (a možná by to pak ještě pošéfovala dvěma dobře mířenými granáty). Nakonec se plán zdařil - sice jsem sháněním injekcí zabil půl dne, ale domů jsem se vracel i s toliko požadovaným materiálem.
Den třetí
Přichází Den D. Vybaven vším potřebným bodám jehlu do cartridge a přisávám něco barev. Nejdřív červená, pak modrá a na samý závěr žlutá. Hotová barvičková alchymie. Pročištění trysek jest dílem okamžiku a konečně probíhá onen hlavní pokus - vytisknout si přebal. Tiskárna spokojeně vrčí a papír se pomalu souká ven. Ajtakrajta... kvalita tisku je dost podobná staré televizi Merkur, do které předtím někdo fest kopl vojenskou kanadou. Až do večera se marně pokouším trysky pročistit a dosáhnout tak konečně kvalitně vytištěné vsádky. "Snažíš se marně, smrtelníku!"
Nakonec to dopadlo samozřejmě úplně jinak, než jsem prve plánoval. Jak? Inu jednoduše - opět jsem vykročil do obchodů. Tentokráte ale ne pro jehly, ale pro zcela novou cartridgi.
Jistě to všichni znáte - chcete si vytisknout nějakou fotku nebo jiný obrázek a najednou zjistíte, že nemůžete, protože došla barva. To jsem ostatně tenhle týden zjistil taky, když jsem si bláhově chtěl vytisknout vsádku na Leona (papírová pošetka z trafiky je holt papírová pošetka... co se dá dělat, do normální krabičky ji stejnak nenarvu).
Když už teda tiskárna po delší odmlce zase byla v plném pracovním nasazení, všiml jsem si zhruba v polovině áčtyřky, že mi krapet nesedí barvy... tedy abych byl přesnější - seděla červená, zbytek se nesl v duchu fialové. Do fialova se zabarvilo všechno: od Jeana Rena až po domy (snad jenom krom toho, co fialové ve skutečnosti opravdu bylo). Ač tedy přebal jevil víc než jenom obyčejnou dávku kreativity, k použití se nehodil."No a co, někde vyhrabu doplňovací sadu a je to", pomyslel jsem si. Jenže myšlenka a realita jsou dvě zcela neslučitelné pojmy. Sada nalezena - vyndal jsem tedy z tiskárny barevnou cartridgi, mrsknul s ní na papírovou utěrku a jal se doplňovati.
Krom toho, že jsem si hned od prvního otevření deklu zaprasil prsty decentně nesmazatenou černí, zjistil jsem i jednu další, neméně milou věc... nemám jehly. A bez těch je doplnění barvy tak trochu větší překážkou - vzhledem k tomu, že už byl večer, jsem refilling odložil na neurčito (takže zhruba na druhý den).
Den druhý
Dopoledne se pln nadějí a s penězi v kapse vydávám skrz rozkopané sídliště do lékárny. Cestou překračuji nánosy provrtaného betonu, obcházím zátarasy a přeskakuji díry. Co bych povídal, Zóna hadr. Hned v první lékárně se na mě personál po vyřknutí mé skromné prosby podíval jako na feťáka toho nejhoršího ražení, co by pro piluli Ibalginu klidně vyvraždil polovinu města i s vydavatelstvím Čtyřlístku. Jindy silná věta "Já to potřebuju do tiskárny" pochopitelně nezabrala a v očích lékárnice jsem klesl ještě níže, než se to povedlo Uwe Bollovi před filmovým obecenstvem. Po nejistém "To...ehm... tady stejně nevedeme" jsem odkráčel pryč. Nejsou přece jediní.
Lékárna číslo dvě, výsledek naprosto stejný. Jen s tím rozdílem, že kdyby lékárnice měla pod pultem Kalašnikov, neváhala by ho proti mně použít (a možná by to pak ještě pošéfovala dvěma dobře mířenými granáty). Nakonec se plán zdařil - sice jsem sháněním injekcí zabil půl dne, ale domů jsem se vracel i s toliko požadovaným materiálem.
Den třetí
Přichází Den D. Vybaven vším potřebným bodám jehlu do cartridge a přisávám něco barev. Nejdřív červená, pak modrá a na samý závěr žlutá. Hotová barvičková alchymie. Pročištění trysek jest dílem okamžiku a konečně probíhá onen hlavní pokus - vytisknout si přebal. Tiskárna spokojeně vrčí a papír se pomalu souká ven. Ajtakrajta... kvalita tisku je dost podobná staré televizi Merkur, do které předtím někdo fest kopl vojenskou kanadou. Až do večera se marně pokouším trysky pročistit a dosáhnout tak konečně kvalitně vytištěné vsádky. "Snažíš se marně, smrtelníku!"
Nakonec to dopadlo samozřejmě úplně jinak, než jsem prve plánoval. Jak? Inu jednoduše - opět jsem vykročil do obchodů. Tentokráte ale ne pro jehly, ale pro zcela novou cartridgi.
3 komentáře:
...alebo keď sa darí, tak sa darí :-D
AD lekárne: oproti obchodu mám jednu lekáreň, kde robí jedna stará pani (doslovne) a rovnako starý pán. Nikdy tam nikoho nemali, keď som tam prišiel, či už pre lieky, alebo Lenke pre benzínalkohol, ale zakaždým sa tvárili ako by som ich neuveriteľne otravoval, navyše s tým benzínalkoholom to bolo jak s tvojimi ihlami...
Dobrý deň, nebodaj dovidenia nehrozí. Ale mladí sú všetci drzí, nevychovaní a fetujú!
A kde jsi teda ty jehly nakonec koupil?:) Jinak to, že doplňované barevné cartrige stojí většinou za prd a že se to hodí jen pro černou barvu, jsem ti mohl říct hned:) Už jsi někdy doplňoval barevné cartridge, aby to tisklo pěkně (otázka z čiré zvědavosti)?
Zdravotní potřeby - v lékárnách jsem nepochodil, i když jsem si prvně myslel opak (ale co už, pro příště budu vědět :)).
Jinak jsem doplňoval už nesčetněkrát a většinou se zadařilo tak, že jsi neměl šanci poznat rozdíl mezi doplněnou a originálem. Neuspěl jsem jenom u cartridgí u Lexmarku a u stávajícího HPčka to bylo mám dojem třetí doplnění - holt jsem to bral jako mezní dobu, kdy už barvu prostě doplnit nejde.
Okomentovat