Mafia II - velká recenze

Asi nebudu muset nijak zvlášť rozebírat první díl a znovu se vracet k perfektně napsanému příběhu Tommyho Angela, obyčejného taxikáře, který se jednoho dne dostal do pořádných problémů - a tyhle problémy mu nakonec přinesly respekt, peníze... a další spoustu potíží. Pojďme se teď přenést přes hype a přes zaslepené výkřiky dětí, na chvilku přejděme fakt, že jde o českou hru (i když i to je hodně sporné) a podívejme se na celou hru tak nějak s odstupem.

Už od prvního spuštění je náplň hry mdlá jako dvacetkrát vyvařený pytlík s čajem a v podstatě jenom jako smyslů zbavený pitomec jezdíte z místa A do místa B (v překladu: z Joeova domu pryč a pak zase zpátky k němu). Důvodem je vykonávání tu menších, tu ještě menších akciček. To by ani tak nevadilo, kdyby město nebylo jenom ryze trapnou kulisou s idiotskou inteligencí, nulovou interaktivitou a naprosto nefungujícím čímkoliv. Z jedničky si zopakujete přenášení krabic na náklaďák, pak provedete dalších pár kravinek a zhruba ve čtvrté kapitole se konečně rychlostí přilepeného plže došouráte k jedné časovce, která posune vleklý příběh dál. Mise na čas jsou ve hře rovnou dvě, což je opět veliký herní pokrok, na který hráčská obec ještě dlouho určitě nezapomene.

Děj je celkem předvídatelný a že by docházelo k překvapivým událostem, to se rozhodně říct nedá - leč diktát amerického hráčstva je silný a kdo se mu nepodřídí, není in a kůl. Někdy v sedmé kapitole se příběh začíná zašmodrchávat, Vito se dostává do potíží a přesouvá se do jiné lokality (tu bych tady kvůli možným budoucím hráčům neprozrazoval). Bez ohledu na spojlery se sluší dodat, že celá tahle pasáž (a že není nijak krátká) je zdaleka nejnudnější z celé hry, je naprosto bezúčelná a kromě pěstních soubojů tady nic víc dělat nebudete.

Ony vůbec všechny pěstní souboje působí hrozně plytkým dojmem. První plácaná s vymahačem dluhů je vzápětí vystřídána druhou potyčkou s dotěrem, který si vylévá vztek na Joeově "přítelkyni" a takhle to jde pořád dokola. Nic vás nepřekvapí, jenom jako pitomec týráte tlačítka na myši a završovací rána vždycky proběhne ve zpomaleném režimu. Držením mezerníku se Vito automaticky kryje a uhýbá před údery, což hru ještě víc zjednodušuje.

Ale zpátky k náplni hry - Když se teda tak nějak prokoušete první nudnou polovinou a dostanete se dál, najednou zjistíte, že mise jsou oproti dřívějšku hrozně snadné a hlavně poměrně krátké. Pročpak? Hlavně kvůli titěrnosti celého Empire Bay. S rychlejším autem můžete většinu jeho uliček projet v rekordním čase a nemůžu si vzpomenout na žádnou ryze významnou ulici, kam bych se z nějakého důvodu párkrát po sobě rád vrátil. Během úkolů na hráče žádná novinka taky nečeká a velice smutný je pohled na předělové animace. Pravda, vypadají pěkně, ale jsou třeskutě nudné a nic zásadního se z nich ve většině případů nedozvíte. Dějové zvraty se objeví všehovšudy dva (jeden navíc souvisí s první Mafií) a musím se přiznat, že videa už jsem pak i několikrát bez výčitek přeskakoval. Korunu tomu všemu běsnění nasazuje poslední mise v observatoři, která se snaží zaujmout stejně jako galerie z prvního dílu. Jenže ono to moc nejde, což je dost zásadní problém. Víc jsem čekal i od závěrečné (zhruba minutové) sekvence, která mi hodně připomenula outro z Clear Sky.

Příběhové charaktery, ač často s krásnými modely, trpí bolestivou plochostí a jenom těžko si hráč může vybudovat sympatie k nezničitelným bakelitovým figurkám, které se v přestřelkách akorát tak motají pod nohy a z rukávu sypou jednu rádobyvtipnou hlášku za druhou. Vito je už od prvního otevření huby arogantní pitomec s nezúčastněným pohledem, což pak s odstupem času dokola potvrzuje... no a těch pár rozumnějších rozhodnutí mu moc bodů k dobru nepřidá. Henry Tomasino je nudný jako uvaděč na výstavě zubních protéz, Joe ze sebe dělá většího idiota, než kterým ve skutečnosti je a tahle je to skoro s každým, nejenom s Vitovými parťáky. Zapomeňte na Tomovy názorové pohnutky z prvního dílu, Salieriho nadhled nebo Paulieho výbušnost. Teď tady máme floutka, co si chce co nejdřív a s co nejmenší námahou vydělat ranec peněz a ostatní mu v tom určitě nějak pomůžou.

Nic není výzva. Je úplně jedno, zda jde právě o bitku tváří v tvář, přestřelku, jízdu autem nebo útěk z lihovaru, co jistě znáte z dema. Všechno je podřízeno zábavě toho nejtupějšího ražení a v čele s nesmrtelnými kolegy čistíte jeden pokoj za druhým, odstřelujete tupé polygonové chuchvalce s inteligencí motorizovaného křečka a sbíráte po nich poházenou munici, kteréžto je vždycky dostatek. Když to náhodou koupíte z brokovnice do hlavy, zalezete za roh, vydýcháte se a opět pokračujete dál. Králíček Duracell by zbledl závistí. Podotýkám, že jsem hrál na nejtěžší obtížnost a pokud pominu dementní poslední misi, tak jsem za celou hru zemřel jenom párkrát. Pokud si ke hrám nesedáte jednou za uherský rok, nebudete na tom jinak. Nemám nic proti automatickému uzdravování, ale jenom ve hrách, kam patří - to byl třeba příklad Gears of War. Stejně moc jsem na tenhle systém pindal u Splinter Cell: Double Agent, posléze i u nastupujícího Convictionu a nejinak je tomu tady. Kam se poděly řeči, že ze hry nikdo nechce mít scifárnu a že se celé studio soustředí na realismus (v rámci herních mezí)? 

Myslíte si, že vás během akce někdo překvapí, oběhne bednu a vpadne Vitovi do zad? Ale kdeže. Nepřátelé jsou tvorové hodní a tak se nesnaží o žádné projevy vlastní inteligence. Jen tak stojí, kryjí se, občas vykouknou, vystřelí do zdi a zase zalezou. Během toho je sice už dávno pošlete pod drn, ale za okamžik jistojistě přiběhnou zlouni zcela noví. Úmrtí si ke konci hry ale i tak užijete hodně - ne však proto, že by protivníci najednou závratnou měrou zmoudřeli, ale hra začne být nefér a vy si najednou všimnete spawnujících se střelců přímo za Vitovými zády. Považuji to za problém hlavně v tom ohledu, že v takovém případě za neúspěchy nemůžete sami. Klacky pod nohy hážou samotní autoři a hráč tak pořád dokola musí opakovat nudné pasáže, které se díky systému autosavů neuložily. A znovu... a znovu... a ještě jednou.

Umělá inteligence je vůbec kapitola sama pro sebe a její detailní popis by zabral další článek, takže jenom ve stručnosti. Jakákoliv lidská hrozba je zobrazena na mapce v rohu, hned vedle tachometru. Policejní auta, pěší hlídky, obyčejní nepřátelé, no prostě všichni. Nikomu z policejního okrsku žíly netrhá, když se kolem nich v protisměru vyřítí hromada plechu na čtyřech pneumatikách s magorem za volantem, porušujícím minimálně tři zásadní dopravní pravidla. Strážníkům v druhém pruhu je prostě všechno šumafuk. Nezáleží ani na tom, zda je po mě vyhlášeno pátrání a že má zbytek četnictva povoleno použít automatické zbraně. Dokonce je jedno, že do cíle mise dojedete s celou policejní kolonou za zadkem. Nikoho není potřeba setřást, stačí jenom spustit skript k zahájení animačky a auta pronásledovatelů pak už jako mávnutím kouzelného proutku zmizí sama.

Starosti si nemusíte dělat ani s inventářem. Vito si pod kabát jako jediný tvor svého druhu dovede nabrabčit brokovnici, Thompsona s bubnovým i přímým zásobníkem, Colta, revolvery a samopal MP40. Kromě nich je k dispozici ještě dvojice pušek Garand a Kar98, ale ty si svoje hlavní role odbydou hned na začátku ve vzpomínce z bitvy na Sicílii. Pak už zbývají jen totálně nevyužitelné granáty a Molotovy, samopal Grease Gun (ten se v českém překladu nazývá "Olejnička") a pistole Mauser C96. Žádné limity pro inventář nejsou, nosit u sebe můžete klidně celou zbrojnici a nepochopitelné je to, že klasický Colt 1911 a jeho vylepšená varianta s rozšířeným zásobníkem na 23 střel používají oba naprosto rozdílnou munici - nemluvě o skutečnosti, že zásobník je na pojmutí třiadvaceti střel moc krátký. Problémy s rozdílnou municí potrápily i samopal Thompson 1928 a jeho novějšího brášku M1. Kdo tuhle kravinu vymyslel?

Směšné, skutečně směšné je bazírování na takových detailech, jako třeba splachování záchodů, jezení sendvičů nebo otevírání oken. Nefunguje z toho naprosto nic, případně je to k ničemu a nebo jenom do počtu. Je výhodnější se do auta dostat vypáčením zámku nebo roztřísknutím okna? Možnost B vítězí vždycky a postavám v okolí je to stejně úplně jedno. Během přestřelky na pajtažírování zámku čas mít beztak nebudete a na misi vám stačí jediný vůz z garáže. Páčení si tak "užijete" jenom v příběhových částech, jako třeba vykrádání sejfu a tak podobně. Překonat kdejaký zámek je práce na pár sekund - stačí jen zvedat západky tak, dokud se jejich barva na HUDu nezmění na zelenou a to všechno završit kliknutím na klávesu.

Stále je mi záhadou, jestli se někdo podílel na betatestu nebo ho autoři raději vypustili a za ušetřené peníze koupili něco pěkného do studia nebo k sobě domů. Chyby v inteligenci jsou natolik markantní, že by si jich všimla i zlomená tužka a účinkem se míjí i velkohubá prohlášení o jedinečnosti jízdního modelu. Ano, máme na výběr z celkem dvou režimů, přičemž ten první (a lepší) nese název "Normální". Druhý se jmenuje "Simulace" a změna spočívá jenom v prohloubení doby mezi stiskem dané klávesy a reakcí automobilu. V arkádovém režimu jízdy tak drbnete do šipky a auto zahne skoro okamžitě, v simulaci si na zatočení budete muset pár sekund počkat. Rozdíl v jízdě na ledu a na suchu nepoznáte (i když tam podle slov autorů je), modely vozidel se na silnici opakují v míře větší než malé a obecně jich je k dispozici asi tak o polovinu míň než v první Mafii. Převratné? Nikoliv. Zábavné? Nikoliv. Použitelné? Ale to bych se už opakoval...

Dá se toho dělat samozřejmě víc. Můžeme jako hovada jezdit na červenou a nikomu to nevadí, deset metrů od strážníka můžu srážet chodce a nikomu to nevadí, můžu překračovat povolenou rychlost a nikomu to nevadí... tak proboha proč tam vůbec ti policajti jsou? Doteď si jasně pamatuji na to, že v první Mafii byla jízda s omezovačem doslova nutností, jelikož policistů se dalo zbavit jen s obtížemi, přestřelka byť s jediným často končila mým skonem a logicky tak v hráči každý muž v modrém budil respekt. Teď stačí zaběhnout za roh a strážnický okrsek je s rozumem v koncích. Četnictvo se jako hejno vyplašených trubců motá před stěnou, za kterou se úplně nenápadně krčí něčí hlava a vyčuhuje kus bundy. Během té doby indikátor hledanosti rychle klesá k nule a pak to končí tím, že se všichni rozejdou. Naprosto běžný je případ, kdy se schováte za pult v obchodu s oblečením a pěkně z bezpečí pobijete deset pomatených strážníků dřív, než vůbec stihnou jakkoliv zareagovat. Po několika krátkých vteřinách na chodníku leží deset těl, pět prázdných aut a všude řvou majáky. Potom už stačí doběhnout k vitríně, ukrást první oblek co vám padne pod ruku a se zcela čistým štítem vyjít ven, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Takhle tedy ne, pánové. Všiml si vůbec někdo toho, že už tady máme rok 2010?

Co bych tak mohl napsat ke grafice? Je pěkná, to určitě - zvlášť když se schyluje k večeru, nebe zahalí temná mračna a lampy se rozsvítí. Člověk se pak v tu chvíli cítí jako v noir filmu. Přehnaně přesvícené denní město hezky ztmavne, světla reflektorů se odráží na silnici, která je omílána dešťovými kapkami a člověk začne mít zvláštní, skoro až líbezný pocit. A začne mu být dokonce jedno, že jezdí jenom v prťavé mrtvé kulise s nulovou interakcí. Teď je noc a ta vypadá hrozně pěkně - ostatně někde tady se povaluje pár screenshotů právě z nočních toulek po Empire Bay, takže si obrázek můžete udělat sami. Stejně tak krásná byla scéna ze začátku hry, kdy se Vito s kufrem v ruce vrací domů, na klobouk mu padají sněhové vločky a do toho hraje písnička Let it Snow. 

Jenže pak to všechno pomine a znovu se vrátíme do prozářeného města zaplněného nudnými a opakujícími se civilisty, někdy až přehnaně kulatými auty s cirkusáckým vzhledem a zcela mizernou optimalizací. Ano, čtete dobře. Netvrdím, že má GeForce 8800 GT a dvoujádrový AMD Athlon 4400+ trhají asfalt, ale hra se často sekala i na nejnižší nastavení se zachovaným rozlišením 1680x1050 a zcela vypnutou APEX fyzikou. Grafika sice vypadá pěkně, ale ne zas tolik. Když přijedete k restauraci, obchodu s oděvy nebo obyčejné benzínce, projeví se starobylé konzolové prokletí, v kronikách označované jako "pomalé vykreslování detailů". O to víc zamrzí, že si autoři nedělali vrásky s kvalitou textur kůže a při bližším pohledu je jasně znát jejich rozpixelovanost. Během hraní si toho samozřejmě nevšimnete, ale v animacích je to sakra znát a nabízí se otázka, jestli je renderování v herní grafice tím nejvhodnějším řešením. Možná by jenom stačilo, kdyby kamera nesnímala postavy z takové blízkosti.

Onen slavný dabing taky dopadl tak nějak polovičatě. Zdeněk Hess, Vlastimil Zavřel a ještě pár dalších lidí se rolí zhostili s grácií, i když i u nich je unylost při čtení textů z papíru znát. Petr Takáč, dabující Harryho, překupníka se zbraněmi, hrozně přehrává a hlas k němu zrovna dvakrát nesedí. Dalimil Klapka, který si v první Mafii střihnul roli Franka a ve dvojce dabuje staříka Lea Galanteho, předvedl jako vždycky dobrou práci a není mu moc co vytknout. Jenže pak přijde největší pecka - Vito v podání Martina Trnavského mluví jako emocí zbavený bratříček rychlovarné konvice a zdá se, že na jeho dabing byl vyčleněn "celý" jeden hodně ospalý večer. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby Vito na všechny věty reagoval strohým "Hmmm, to je blbý". Divný je i dabing policistů při zatýkání nebo uplácení, kde na sebe dialogy absolutně nenavazují a postavy klidně hned po sobě zopakují polovinu předešlé věty.

Bohužel čtení z papíru je čtení z papíru a za to jenom těžko můžu vinit dabéry. Vtipně působí i hlas obsluhy v restauracích nebo pumpaře, který nás tak trochu přesládle upozorní na nemilý fakt, že "Ceny benzínu jdou pořád nahooooru." I když ani v prvním díle nebylo namluvení civilistů bez chyby, bylo z jejich tónu alespoň něco znát. Tady je to jenom zvuk na pozadí, který se přehrává tak nějak mimoděk. Větší péče by v tomhle ohledu vůbec nezaškodila - zvlášť trapně vyzní směšování spisovné a nespisovné češtiny (a rozhodně nejde jen o neduh u dvou postav).

Můžou se pochopitelně najít tací, co hned z plezíru vyjmenují tisíc důvodů, proč je dabing senzační a že ne vždycky je potřeba mluvit... jakžeto... jo, pražsky (i takové argumenty se často objevovaly). Plně chápu, že některým lidem se to nemusí vůbec líbit. Dokonce je to může vytáčet nebo pekelně iritovat, ale spojení "ten tlustý hajzl", "Nějaký debil do nás vrazil!" nebo "Zabij to bachraté hovado!" je k smíchu a upozorňovat na to, že takhle "blbě" se mluví jenom v Praze a v dalších koutech republiky už ne, má stejnou výpovědní hodnotu jako tisková zpráva z Lidlu, která upozorňuje na rostoucí kriminalitu zaviněnou vyšší spotřebou housek. Co takhle ten dabing příště zkusit v hantecu? Zajímavá by určitě byla i hanáčtina.

Když už jsem nakousnul to čtení z papírů - pokud dostanu ránu z revolveru do břicha, jen těžko ze mě vyleze "Jémine, ten zlý muž mne zasáhl ze své příruční zbraně, kteroužto tak dovedně pod kabátem skrýval." Mafiáni nebyli vždycky jenom uhlazení slušňáčci, které známe z filmů... Hra má rating od osmnácti let, takže když gangster nebo překupník se zbraněmi mluví jak postavička ze Čtyřlístku, je něco špatně. Stejně tak špatné je totální ignorantství češtiny a synonym, která náš jazyk nabízí.  Překlad se striktně drží slovosledu z anglického originálu a roubuje nadávky tam, kde zní přinejmenším podivně. Slyšet osmkrát po sobě slovo "kurva" ve třech tvarech není žádný velký zážitek a nic na tom nemění ani to, že američani kromě slova "fuck" vlastně nic jiného neznají. Příklad za všechny: "Jezdíš jako moje zkurvená babička", "Všechno je pod zkurvenou kontrolou?". Sprostá mluva v překladech mi nevadí, ale tohle rve uši a proto jsem si zapnul angličtinu, která mi jak hlasově, tak stylem vyhovovala víc. A že se někomu dabing líbí bez výhrad? Jeho věc.

Takže jak? Celek ve mě budí dojem přehypované cirkusové estrády z Novy, kdy všechno musí být hezké, lesklé, zářící a explodující, aby to zakrylo mdlou náplň a hlavně to pořád musí odsýpat. Nesmí nám přece klesnout rafika na píplmetru! Hezké a vybuchující to sice je, ale nějak pořád nedokážu zjistit, proč bych měl tenhle díl považovat za něco zajímavého či nadprůměrného (nebo v krajním případě doposud nevídaného a kulervoucně epického). V čem je dvojka tak unikátní? V krycím systému? V autoléčení? V inteligenci postav? V příběhu nebo misích?

Spousta let, spousta slibů a nakonec je tu typická ukázka průměru bez jediného vlastního a svěžího nápadu. Mafia II chce hrozně moc vypadat jako gétéáčka, jenže ono to tak nějak nefunguje - a fungovat ani nemůže. Ruku na srdce, ale chtělo takovouhle hru mít "naše" 2K Czech a nebo Take Two? Zákeřné pouštění vody z kohoutků v bytech mi radost neudělá, záškodnické splachování záchodů taky ne. Pěkná, i když trochu kýčovitá grafika, skvělé písničky v rádiích a povedené, ale stále se opakující modely postav nedokážou proti trapné inteligencí postav, mizivé obtížnosti, tupému automatickému uzdravování, ukládání hry pomocí checkpointů, nudným animacím a vleklému ději uhrát ani remízu. Netvrdím, že jde o špatnou hru, ale jde o špatnou Mafii. S ohledem na cenu kolem tisícovky, herní dobu pod deset hodin (ano, čtete správně) a na nízký počet misí, které začnou být jakž takž zajímavé až od druhé poloviny, nejde hodnotit víc než šestkou. Lost Heaven zkrátka zůstalo nepřekonáno a před svým mladším bratříčkem je o pět koňských délek napřed. Jak uvěřitelností, tak příběhem.