Někteří z nás chtěli už jako malí caparti zastávat nejrozličnější povolání - od policajta přes popeláře až třeba po odstřelovače. Zatímco té hrstce vyvolených se přání splnilo (hlavně ve spojení s prvními dvěma jmenovanými profesemi), většině samozřejmě ne a skončili třeba u pásu ve šroubárně a nebo jako smyslů zbavení začali upravovat počítačové hry přesně k obrazu svému. Buď jak buď, snajpeřina je tvrdá dřina, kterou jen tak někdo dělat nemůže... zvlášť ne sípající devadesátiletý cholerik s vyhřezlou ploténkou a s pěti dioptriemi. Když ale takový jedinec nemůže odstřelovat zlouny v reálu, může si náladu spravit aspoň u těch her.
Vítejte na ostrově
Mohlo by se zdát, že takový typický odstřelovač je chlápek, specializující se výhradně na čistou práci. Chlápek, který se v jednu ráno nasouká do hejkala, pomaže si hubu krémem na boty, přes záda přehodí pušku a v rouše temnoty se doplazí do nejbližší trafiky pro rum. A to prosím pěkně bez toho, aby ho viděla byť samotná trafikantka. Ne vždycky je ale štěstí na odstřelovačově straně, stejně jako v případě hry Sniper: Ghost Warrior (v překladu Sniper: Skrytý bojovník). Samotný začátek je ještě vcelku fajn - v kůži vojáka Tylera z elitní jednotky Delta Force se ocitáte na blíže nespecifikovaném tropickém ostrově, ne nepodobnému tomu z Crysis... a i když to není zrovna CryEngine, dívá se na to všechno moc pěkně. Jenže na to teď nemáme čas! Musíme celý tenhle malebný ostrov zajmout, zbavit ho ozbrojených nepřátel a setnout hlavu generála Vasqueze. Tak hurá na to.
Pššt, za rohem je zloun!
První nesmělé krůčky se nás celkem zákeřně budou snažit přesvědčit o tom, že na akci ani tak moc nedojde. Nejdřív se pěkně zlehka a potichu zbavíme několika jednotlivců, elegantně se vydrápeme támhle na kopec, sejmeme generála a pak tadá pryč. Omyl! Náboj letí krapet mimo a generál přežívá. Základnou se rozezní alarm, nepřátelé zbystří a gatě hnědnou. Z pozadí se ozve dokola se opakující akční melodie, kulky sviští vzduchem a zdraví pomalu klesá až k nule.
Headshotů jak na běžícím páse
Atmosféra houstne a v rámci sebezáchovy saháme po pušce. První rána... a nic. druhá rána svůj cíl míjí jakbysmet a nejinak je tomu i při třetím výstřelu. Samozřejmě, vážení - balistická křivka je mrcha a odstřelovač se jí musí plně podřídit. Tak tedy znovu... optiku k oku, pěkně nadmířit, stisknout spoušť... a doufat. A vida, konečně jsme se trefili. Radovat bychom se mohli možná i déle, kdyby těch enemáků nebylo tak nějak moc. No nic, někdo to tady vyčistit musí a když už víme, že se musí nadmířit, nebude nám snad čistka dělat moc problémů. Zvlášť ne tehdy, když se nám všichni protivníci zobrazují na minimapě.
Neřvi, to sroste...
Když se nám tedy konečně podaří poslat do hajan posledního zlobivce s puškou v ruce a zkontrolujeme množství ztracené krve, zjistíme jednu nemilou věc. Co tady proboha zase dělá autoheal? Ano, je hrozně módní ho za každou cenu rvát třeba i do piškvorek, ale co je moc, to je moc. Naštěstí se náš chrabrý střelec neléčí na maximum, ale jenom do nějakých třiceti procent - zbytek se už nezregeneruje ani kdybyste na uších skákali. A to je jenom dobře. Další léčení pak probíhá píchnutím divutvorné polní injekce se záhadným obsahem. Důležité je však to, že skutečně funguje (a to překvapivě rychle). Nést však můžete jenom pět, což je ale na druhou stranu vzhledem k "délce" jednotlivých misí i tak dost.
Tudy ne, musíš to vzít oklikou!
Tak trochu podivně působí možnost krást mrtvolám zbraně, neb nábojů máme po kapsách celých šest půlek (tedy tři pr... no, však vy sami moc dobře víte) a využitelnost nepřátelských (a navíc ještě netlumených) zbraní tak povážlivě klesá. Nevadí, zbraně holt sbírat můžeme a na krabičce to pak bude vypadat hrozně hezky. Stejně tak působí komicky časté zasekávání postavy o terénní překážky. Až budete muset metrovým obloukem obcházet položenou větvičku uprostřed cesty, tak si na moje slova vzpomenete. Problém představuje i titěrný kamínek nebo hrudka hlíny. A kdyby ve hře po zemi lezli i chrobáci, tak bychom je museli obcházet určitě taky. Jde ale pořád o budgetovou a striktně lineární hru, takže jsem ochotný tyhle kiksy přejít s mírným úšklebkem a do finálního hodnocení je zas tak důrazně nezapočítávat.
Vypadám jako Crysis, ale nejsem Crysis
Jak už padlo před chvílí, graficky se Sniper hodně podobná německému dítku v nanoobleku - jen ta vesta tedy pochopitelně chybí. Místo toho máme v ruce pušku SR-25, v pouzdře se nám houpe pistole USP s tlumičem a někde níž se kinklá svazek vrhacích nožů a trs baná... ehm, pardon, trs granátů. Arzenál poměrně strohý, leč právě díky přehršli munice jej využijete téměř po celou dobu hry. Oproti Crysis se může Ghost Warrior pyšnit lepší optimalizací, což ale zas při pohledu na nepříliš detailní textury rozhodně nepřekvapí. I tak se ale nedá říct, že by použitý engine Chrome ve své čtvrté verzi vyvolával při letmém pohledu nevolnost spojenou s omítáním zdí na podivně neurčitou barvu. To určitě ne.
Nalevo debilové, napravo haxoři
Ostrovní vojáci zřejmě při náboru moc těžké testy neměli, protože se chovají jako totální a smyslů zbavená hovada (dámy doufám prominou, ale ty si zřejmě následující recenzi číst ani nebudou... vida, to se nám to hezky rýmuje). Měl jsem před sebou dva zlouny, kteří se mezi sebou bavili a sledovali vlnící se listí nedaleké palmy. Vytáhl jsem tedy svoji věrnou pušku, pečlivě na prvního z nich zamířil... a samozřejmě stiskl spoušť. Postavička se sklátila k zemi jako po velmi dlouhém flámu, leč vedle stojící kolega dál zaníceně gestikuloval a popisoval mrtvole průběh svého ranního vstávání (a nebo se jenom vztekal nad současnou politickou situací, těžko říct). Nestalo se to jednou a nestalo se to ani dvakrát. Tyhle eskapády se děly poměrně často, což zase silně kontrastuje s tím, že někdy se ozbrojenci nezdráhají střílet přes polovinu mapy do hustého křoví a hned na první náboj mě trefit do krku. Stejně tak jim nedělá problém zasáhnout mého elitního svěřence v lehu, a to navíc obyčejným Kalašnikovem... zato já mám problém je líznout i z Dragunova. Zvláštní, tuze zvláštní.
Vlevo jeden, vpravo další, teď se otočíme a dorazíme třetího...
V pozdější fázi hry už na nějakou trapnou odstřelovačskou pušku rovnou zapomeňte. Přece by nebylo in, kdybychom ve hře o sniperovi pořád jenom odstřelovali a tak si to naše dobrodrůžo pěkně okořeníme - a jak jinak, než ve stylu "Na, blbečku, tady máš automatickou pušku a vyblbni se". Ghost Warrior se tak rychlostí světla mění v absolutně nesourodou ratatákovinu s hordou nepřátel jak za zadkem, tak i před zadkem. A jak tak střílíme, nabíjíme, krčíme se a nudíme se, tak taky vzpomínáme na Call of Duty: Modern Warfare. To nejenom že vypadá o několik řádů líp, ale hlavně se o několik řádů líp taky hraje... ostatně proč si to nepřiznat. S nově nastalou situací jsem se chtě nechtě smířil a začal jsem v duchu nadávat nejenom vývojářům, ale hlavně sám sobě.
Ne proto, že bych snad byl lemra a nedokázal po těch podvádějících polygonových kreaturách střílet, ale já si to svoje ego prostě musel pohladit a just jsem musel hned po nainstalování kliknout na těžkou obtížnost. Proč jsem to jenom dělal? Jediné k čemu tahle akce vedla, bylo to, že jsem některé pasáže opakoval až do úmoru třeba třicetkrát po sobě - hlavně při odstřelování hajzlíků z jedoucího člunu, což jak sami jistě uznáte, není pro snipera z deltafórs zrovna ta nejvýhodnější pozice. Motorem poháněná loďka se kymácela jako kamzík narvaný nabobtnalou čočkou, což mou beztak mizernou šanci na přežití sráželo někam hluboko pod bod tuhnutí nafty. Nebýt toho, že jsem po těch x desítkách opakování už předem znal pozice všech vybíhajících dotěrů, tak bych po nich střílel asi ještě doteď. Obtížnost navíc nejde během hry měnit.
Paměti vojáka Tylera, první část
Kdyby nebylo druhé poloviny, dopadl by Sniper nepochybně mnohem líp. Čím déle ho totiž hrajete, tím větší a větší znechucení přichází a mohlo by se taky klidně stát, že skončíte s klávesnicí rozlomenou vejpůl. Autoři neměli dostatek nápadů na to, aby alespoň trochu zaujali a tak se uchýlili ke klasickým herním prasárnám, kterých tu už bylo nepočítaně. Každá akce, byť je sebetajnější, nakonec skončí fiaskem srovnatelným leda tak s přijetím "projektu" Opencard. Po hráčích je vyžadována doslova nadlidská přesnost a rychlost spojená s notnou dávkou štěstí a občas ani to nestačí.
Jednou se třeba máme nepozorovaně dostat ze základny a doběhnout k vrtulníku - jenže sotva vyběhnete z areálu, rozezní se alarm a najednou zjišťujete, že vám rapidně klesá život až na samotnou nulu. Autoři totiž chtějí, abyste si pospíšili a sprintem se dostali ke kulometnému hnízdu na kopci. Když už se tam teda čirým zázrakem dostanete a počkáte na přílet vrtulníku, situace se zopakuje - jen s tím rozdílem, že tentokrát se rozeběhnete na druhou stranu v domnění, že tohle peklo už brzo skončí. Omyl. Během sprintu život ubývá vesele dál a jako milý bonus dostanete ještě několik naspawnovaných ozbrojenců přímo za záda. No není to skvělé? Je to skvělé! A když se vám podaří prchnout na třicátý pokus bez toho, aniž byste ve svém blízkém okolí cokoliv rozbili, dostanete balíček Ibalginu zdarma.
Paměti vojáka Tylera, druhá část
Podobná situace mě zastihla hned v další misi. Potichu jsem se proplazil kolem postávajících střelců, z malé chatky sebral počítač s dokumenty a nečekaně zjistil, že celý tábor už o mně ví. Co na tom, že jsem se po celou dobu plazil v potoce a nikdo mě neměl šanci vidět? Mám zdrhat, tak tedy zdrhám. Probíhám skrz kukuřičné pole a přitom schytám jednu ránu. No co, života mám dost. Hra mého elitního svěřence navádí ke srázu, ze kterého tedy šipkou skáču do vody a pokouším se doplavat ke zhruba osmdesát metrů vzdálené pevnině. Marně. Podél břehu se tyčí několik chatek, ze kterých v tu ránu vybíhají ozbrojení drnohryzové a jednou dávkou posílají mého zkušeného bojovníka do temných hlubin. Smutné je, že tady prostě člověk nemá šanci. Není kam zahnout a ani se kde schovat, neb řeka je jeden úzký ohraničený koridor bez sebemenší možnosti krytí. Možná jde celý úsek proplavat na lehkou obtížnost, ale na těžkou rozhodně ne.
Sniper se i přes několik více či méně zásadních nedodělků hraje celkem dobře a rozhodně mě mile překvapil. Bohužel jenom do první poloviny - pak už to nestálo za nic. Ano, nadával jsem na to zatracené zasekávání se do nejrozličnějších kamínků a větví, stejně jako na ryze debilní a podvádějící protivníky, abnormálně krátkou herní dobu kolem pěti hodin a nebo na pohupující se, leč nijak ukotvenou trávu posouvající se semo tamo po zemi... ale atmosféru to nijak zvlášť nekazilo. Uznávám, že si Ghost Warrior nehraje na tříáčkovou hru, ale těch 550 korun se mi zdá i na budgetovku celkem hodně - a nespraví to ani celkem povedená lokalizace do češtiny ve formě titulků a nebo přítomnost nejnovějšího třetího patche.
Headshotů jak na běžícím páse
Atmosféra houstne a v rámci sebezáchovy saháme po pušce. První rána... a nic. druhá rána svůj cíl míjí jakbysmet a nejinak je tomu i při třetím výstřelu. Samozřejmě, vážení - balistická křivka je mrcha a odstřelovač se jí musí plně podřídit. Tak tedy znovu... optiku k oku, pěkně nadmířit, stisknout spoušť... a doufat. A vida, konečně jsme se trefili. Radovat bychom se mohli možná i déle, kdyby těch enemáků nebylo tak nějak moc. No nic, někdo to tady vyčistit musí a když už víme, že se musí nadmířit, nebude nám snad čistka dělat moc problémů. Zvlášť ne tehdy, když se nám všichni protivníci zobrazují na minimapě.
Neřvi, to sroste...
Když se nám tedy konečně podaří poslat do hajan posledního zlobivce s puškou v ruce a zkontrolujeme množství ztracené krve, zjistíme jednu nemilou věc. Co tady proboha zase dělá autoheal? Ano, je hrozně módní ho za každou cenu rvát třeba i do piškvorek, ale co je moc, to je moc. Naštěstí se náš chrabrý střelec neléčí na maximum, ale jenom do nějakých třiceti procent - zbytek se už nezregeneruje ani kdybyste na uších skákali. A to je jenom dobře. Další léčení pak probíhá píchnutím divutvorné polní injekce se záhadným obsahem. Důležité je však to, že skutečně funguje (a to překvapivě rychle). Nést však můžete jenom pět, což je ale na druhou stranu vzhledem k "délce" jednotlivých misí i tak dost.
Tudy ne, musíš to vzít oklikou!
Tak trochu podivně působí možnost krást mrtvolám zbraně, neb nábojů máme po kapsách celých šest půlek (tedy tři pr... no, však vy sami moc dobře víte) a využitelnost nepřátelských (a navíc ještě netlumených) zbraní tak povážlivě klesá. Nevadí, zbraně holt sbírat můžeme a na krabičce to pak bude vypadat hrozně hezky. Stejně tak působí komicky časté zasekávání postavy o terénní překážky. Až budete muset metrovým obloukem obcházet položenou větvičku uprostřed cesty, tak si na moje slova vzpomenete. Problém představuje i titěrný kamínek nebo hrudka hlíny. A kdyby ve hře po zemi lezli i chrobáci, tak bychom je museli obcházet určitě taky. Jde ale pořád o budgetovou a striktně lineární hru, takže jsem ochotný tyhle kiksy přejít s mírným úšklebkem a do finálního hodnocení je zas tak důrazně nezapočítávat.
Vypadám jako Crysis, ale nejsem Crysis
Jak už padlo před chvílí, graficky se Sniper hodně podobná německému dítku v nanoobleku - jen ta vesta tedy pochopitelně chybí. Místo toho máme v ruce pušku SR-25, v pouzdře se nám houpe pistole USP s tlumičem a někde níž se kinklá svazek vrhacích nožů a trs baná... ehm, pardon, trs granátů. Arzenál poměrně strohý, leč právě díky přehršli munice jej využijete téměř po celou dobu hry. Oproti Crysis se může Ghost Warrior pyšnit lepší optimalizací, což ale zas při pohledu na nepříliš detailní textury rozhodně nepřekvapí. I tak se ale nedá říct, že by použitý engine Chrome ve své čtvrté verzi vyvolával při letmém pohledu nevolnost spojenou s omítáním zdí na podivně neurčitou barvu. To určitě ne.
Nalevo debilové, napravo haxoři
Ostrovní vojáci zřejmě při náboru moc těžké testy neměli, protože se chovají jako totální a smyslů zbavená hovada (dámy doufám prominou, ale ty si zřejmě následující recenzi číst ani nebudou... vida, to se nám to hezky rýmuje). Měl jsem před sebou dva zlouny, kteří se mezi sebou bavili a sledovali vlnící se listí nedaleké palmy. Vytáhl jsem tedy svoji věrnou pušku, pečlivě na prvního z nich zamířil... a samozřejmě stiskl spoušť. Postavička se sklátila k zemi jako po velmi dlouhém flámu, leč vedle stojící kolega dál zaníceně gestikuloval a popisoval mrtvole průběh svého ranního vstávání (a nebo se jenom vztekal nad současnou politickou situací, těžko říct). Nestalo se to jednou a nestalo se to ani dvakrát. Tyhle eskapády se děly poměrně často, což zase silně kontrastuje s tím, že někdy se ozbrojenci nezdráhají střílet přes polovinu mapy do hustého křoví a hned na první náboj mě trefit do krku. Stejně tak jim nedělá problém zasáhnout mého elitního svěřence v lehu, a to navíc obyčejným Kalašnikovem... zato já mám problém je líznout i z Dragunova. Zvláštní, tuze zvláštní.
Vlevo jeden, vpravo další, teď se otočíme a dorazíme třetího...
V pozdější fázi hry už na nějakou trapnou odstřelovačskou pušku rovnou zapomeňte. Přece by nebylo in, kdybychom ve hře o sniperovi pořád jenom odstřelovali a tak si to naše dobrodrůžo pěkně okořeníme - a jak jinak, než ve stylu "Na, blbečku, tady máš automatickou pušku a vyblbni se". Ghost Warrior se tak rychlostí světla mění v absolutně nesourodou ratatákovinu s hordou nepřátel jak za zadkem, tak i před zadkem. A jak tak střílíme, nabíjíme, krčíme se a nudíme se, tak taky vzpomínáme na Call of Duty: Modern Warfare. To nejenom že vypadá o několik řádů líp, ale hlavně se o několik řádů líp taky hraje... ostatně proč si to nepřiznat. S nově nastalou situací jsem se chtě nechtě smířil a začal jsem v duchu nadávat nejenom vývojářům, ale hlavně sám sobě.
Ne proto, že bych snad byl lemra a nedokázal po těch podvádějících polygonových kreaturách střílet, ale já si to svoje ego prostě musel pohladit a just jsem musel hned po nainstalování kliknout na těžkou obtížnost. Proč jsem to jenom dělal? Jediné k čemu tahle akce vedla, bylo to, že jsem některé pasáže opakoval až do úmoru třeba třicetkrát po sobě - hlavně při odstřelování hajzlíků z jedoucího člunu, což jak sami jistě uznáte, není pro snipera z deltafórs zrovna ta nejvýhodnější pozice. Motorem poháněná loďka se kymácela jako kamzík narvaný nabobtnalou čočkou, což mou beztak mizernou šanci na přežití sráželo někam hluboko pod bod tuhnutí nafty. Nebýt toho, že jsem po těch x desítkách opakování už předem znal pozice všech vybíhajících dotěrů, tak bych po nich střílel asi ještě doteď. Obtížnost navíc nejde během hry měnit.
Paměti vojáka Tylera, první část
Kdyby nebylo druhé poloviny, dopadl by Sniper nepochybně mnohem líp. Čím déle ho totiž hrajete, tím větší a větší znechucení přichází a mohlo by se taky klidně stát, že skončíte s klávesnicí rozlomenou vejpůl. Autoři neměli dostatek nápadů na to, aby alespoň trochu zaujali a tak se uchýlili ke klasickým herním prasárnám, kterých tu už bylo nepočítaně. Každá akce, byť je sebetajnější, nakonec skončí fiaskem srovnatelným leda tak s přijetím "projektu" Opencard. Po hráčích je vyžadována doslova nadlidská přesnost a rychlost spojená s notnou dávkou štěstí a občas ani to nestačí.
Jednou se třeba máme nepozorovaně dostat ze základny a doběhnout k vrtulníku - jenže sotva vyběhnete z areálu, rozezní se alarm a najednou zjišťujete, že vám rapidně klesá život až na samotnou nulu. Autoři totiž chtějí, abyste si pospíšili a sprintem se dostali ke kulometnému hnízdu na kopci. Když už se tam teda čirým zázrakem dostanete a počkáte na přílet vrtulníku, situace se zopakuje - jen s tím rozdílem, že tentokrát se rozeběhnete na druhou stranu v domnění, že tohle peklo už brzo skončí. Omyl. Během sprintu život ubývá vesele dál a jako milý bonus dostanete ještě několik naspawnovaných ozbrojenců přímo za záda. No není to skvělé? Je to skvělé! A když se vám podaří prchnout na třicátý pokus bez toho, aniž byste ve svém blízkém okolí cokoliv rozbili, dostanete balíček Ibalginu zdarma.
Paměti vojáka Tylera, druhá část
Podobná situace mě zastihla hned v další misi. Potichu jsem se proplazil kolem postávajících střelců, z malé chatky sebral počítač s dokumenty a nečekaně zjistil, že celý tábor už o mně ví. Co na tom, že jsem se po celou dobu plazil v potoce a nikdo mě neměl šanci vidět? Mám zdrhat, tak tedy zdrhám. Probíhám skrz kukuřičné pole a přitom schytám jednu ránu. No co, života mám dost. Hra mého elitního svěřence navádí ke srázu, ze kterého tedy šipkou skáču do vody a pokouším se doplavat ke zhruba osmdesát metrů vzdálené pevnině. Marně. Podél břehu se tyčí několik chatek, ze kterých v tu ránu vybíhají ozbrojení drnohryzové a jednou dávkou posílají mého zkušeného bojovníka do temných hlubin. Smutné je, že tady prostě člověk nemá šanci. Není kam zahnout a ani se kde schovat, neb řeka je jeden úzký ohraničený koridor bez sebemenší možnosti krytí. Možná jde celý úsek proplavat na lehkou obtížnost, ale na těžkou rozhodně ne.
Sniper se i přes několik více či méně zásadních nedodělků hraje celkem dobře a rozhodně mě mile překvapil. Bohužel jenom do první poloviny - pak už to nestálo za nic. Ano, nadával jsem na to zatracené zasekávání se do nejrozličnějších kamínků a větví, stejně jako na ryze debilní a podvádějící protivníky, abnormálně krátkou herní dobu kolem pěti hodin a nebo na pohupující se, leč nijak ukotvenou trávu posouvající se semo tamo po zemi... ale atmosféru to nijak zvlášť nekazilo. Uznávám, že si Ghost Warrior nehraje na tříáčkovou hru, ale těch 550 korun se mi zdá i na budgetovku celkem hodně - a nespraví to ani celkem povedená lokalizace do češtiny ve formě titulků a nebo přítomnost nejnovějšího třetího patche.
3 komentáře:
Recenze parádní, hru jsem sice nedohrál, ale se vším musím souhlasit. Trochu málo na nejlepší hru od City Interactive...
Hele, takhle, ta hra není ani moc o střílení, pokud si jí takovou neuděláš. Jistě, jsou tam pasáže, které k tomu vybízejí a jsou tak udělané (viz mise na řece), ale většina misí se dá v pohodě proplazit zapomoci tiché likivdace nepřátel vrhacími noži a pistole. A to s tím zabíjením taky tak žhavé není. Tady máš, narozdíl od jiných her, na výběr.
Ta hra by nebyla moc o střílení v první polovině - jakmile se dostaneš za ní, je to už jenom o útěku, nonstop střelbě a naschválům ze strany tvůrců. Přitom začátek mě celkem bavil...
Okomentovat