Chernobyl Terrorist Attack

Inu to máte tak, když se parta pěti lidí rozhodne udělat hru. Nejdřív se musí zjistit, o čem ten slepenec vlastně bude a pak se vydat tou nejsnadnější cestou. A vzhledem k tomu, že ukrajinci z GSC mohli triumfovat se svým STALKERem, můžou díru do světa udělat i poláci. Stačí jenom zkopírovat prostředí radioaktivního světa, zasadit do něj nějakou tu kupu postaviček k likvidaci a polovina práce je z krku. Protentokrát si ale mutanti a stalkeři vzali dovolenou a jejich pozice obsadili nepřátelé zcela jiní. Jací? Dozvíte se hned po reklamě.

Sjetý scénárista + nedostatek času = skvělý úvod
Se svým udatným hrdinou, seržantem Yuriem, se dostáváme někam do Ruska, zápolícího s nebývale velkým přílivem teroristů. Tak, a je to venku, zase ti teroristi! Pokud jim vláda během jednoho dne nestihne vyplatit ohromnou sumu peněz, naštvou se a zamoří celý svět jehovistickými náborovými letáky. Nebo budou doma hromadně vypínat a rozsvěcet lampičky. Nebo možná jenom odpálí sadu raket, čert ví. "Příběh" tak jako tak stojí za prd a jeho ignorování má na výsledné hodnocení vliv naprosto nulový. To je fajn začátek, nemyslíte?

Jako krysa v kanále
Hráli jste někdy hru, která Vás neomezovala v pohybu? Hru, kde jste mohli jít skoro kamkoliv jste chtěli? Objevovali pořád další a další rafinované cesty, kudy se vydat a jak obelstít čekající protivníky? Tak na to všechno zapomeňte. Černobyl přichází se stokrát vyvařeným konceptem tupé koridorové střílečky bez sebemenší odbočky. Pokud se během hry někomu bude zdát, že támhle za tím betonovým panelem by se dalo dobře schovat a vyvarovat se spršce nábojů z nepřátelských kalašnikovů, má smůlu - v devětadevadesáti procentech za panelem, barelem, vrakem auta nebo třeba hromadou krabic zuří tak nemilosrdná radiace, že je až s podivem, že místo teroristů před hlaveň Yuriových zbraní nenabíhají skuteční mutanti (třeba i šestiprdelní). No a pokud někde nebude radiace, vyloupne se na monitoru obří varování ve stylu "Vrať se zpátky, blbečku, tady jsme byli líní něco modelovat". Až takhle to poláci pošéfovali... a to, že se hráč cítí jako kretén, je zřejmě bonusová přidaná hodnota.

Variabilita je když...
Nejsmutnější na tom je, že hráč se jako nesvéprávný pitomec cítí po celou dobu hry (pokud se tomu tak dá vůbec říkat). ChTA je totiž zářnou ukázkou zabedněnosti autorů, jejich laxního přístupu, myšlenkové chudoby a snahy vytřískat z tohohle sajrajtu nějakou zlatku. Jak už jsem řekl, ve hře nejde o nic víc, než o střílení nabíhajících ozbrojenců s chabou výbavou (jak materiální, tak duševní). Až mě to trochu nutí vrátit se o nějakou tu dobu zpátky a omluvit se Xenusu, recenzovanému v minulém článku. Takhle blbí protivníci se prostě jenom tak nevidí. Samotná hratelnost pak probíhá zhruba tím způsobem, že běžíte dopředu, náhle a zcela nečekaně (tudíž vždycky po třech až pěti vteřinách) začne hrát dynamická akční hudba. A pak zase. A znovu. Ratata, umca umca umca umc, umcarára... a pořád dokola, dokud z toho neporodíte ježka ve froté ručníku. Když už teda nějakou dotírající skupinku zlounů s vypětím všech duševních sil pobijete, na mapce v rohu obrazovky se označí nějaká další oblast (povětšinou vzdálená tak pět metrů) a cestou sejmete další tři skupiny protivníků. Zvučný umcacáček samozřejmě nesmí chybět. Na označeném bodě potom vykonáte jednu z mnoha pestrých akcí - od zneškodnění protivníků přes zneškodnění protivníků až po zneškodnění protivníků. Ve světlých momentech se k této bezesporu bohaté náplni přidá i další novinka, kterou je destrukce strategických bodů pomocí výbušnin. Ne že by to zábavnosti nějak pomohlo, zvlášť když se hned po výbuchu vracíme do zajetých kolejí "Distroj ol enemis, kvikly", ale něco se zmínit musí.

Pěšák chytrý, pěšák vyhrát mozek v tombola
Pojďme si teď trochu přiblížit hlavní postavy. Yuri (ten panák, v jehož kůži hrajete) je tupý jako vypreparované autíčko na setrvačník a proto má k dispozici ještě komunikační zařízení, kterým mu jeho neméně mozkově vybavená kolegyně Světlana dodává čerstvé informace o polohách dalších cílů. Skvělé je, že každou z těchto dvou postav dabuje někdo jiný. Problém je, že dabing stojí za něco, co má hodně blízko k označení "biologický odpad". Světlanina intonace připomíná týden nevyspalého taxikáře s bednou rumu pod sedadlem a Yuri se svým strojově stejným hlasem zdatně sekunduje opakováním frází "Ražr dat", "Kopy dat", "Anderstud" či "Ajl by der sun" (což by v profesionálním překladu mohlo být "Budu brzy jelenem"). Na druhou stranu Světlana je oproti gerojovi Yuriovi přeci jen hovornější a bez jejích nepostradatelných rad ("Mor enemis kamink", "Juri, mor enemis on vej" či "Ou, Juri, aj spotid ňu enemis.") bychom to mezi teroristy měli pěkně těžké.

Ja ratatájem na těbja, ty ratatáješ na mňja
Se Světlanou ale Yuri střílet nemůže a proto se mu do rukou dostanou hned čtyři zbraně - pistole Glock, samopal MP5, brokovnice SPAS-12 a automatická puška AK-74   (v plné verzi jich má být dokonce "celých" sedm). Na tom, co máte zrovna v pazourách, ani tak nesejde, neb obecně platí, že výchozí MP5 zabije nepřítele na tři zásahy (tedy když máte štěstí) a AK74 na jeden až dva... ale zásobníky. Nedivte se, takhle to tady prostě chodí. Lví podíl na tom nemá ani tak implementovaný rozptyl nábojů (se kterým se samozřejmě autoři ani neobtěžovali), jako spíš totální absence modelu poškození. To jsem se to zpočátku radoval, jak jsou zbraně účinné a jak enemák po dvou nebo třech zásazích padne hubou na zem - kdyby ovšem po pár vteřinách znovu nevstal a nepokračoval v útoku. Často se situace dokonce přiostřuje natolik, že kalašnikovem ověšený pablb i po těžkém zásahu doběhne na konec své předem nalajnované cestičky a teprv pak mu docvakne, že by asi nebylo na škodu po hráči vystřelit trochu toho olova. Jenže Yuri je chlap jako hora a díky snad nejrychlejšímu autouzdravování, se kterým jsem se měl tu "čest" ve hrách setkat, ho nezastaví ani přesně mířená raketa z RPG mezi oči. Dokonce bych se vsadil, že mu ani vlasy nerozcuchá. Veselým kontrastem vůči tomuhle všemu je pád z deseticentimetrové výšky, mající za následek instantní smrt a načtení poslední uložené pozice.

On vydrží hodně, on má vestu!
Tuhle větu si autoři zřejmě při svých eskapádách se zdrojovým kódem opakovali více, než by bylo zdrávo, neb náboje skrz postavy prolétávají a nebo se rovnou odráží, jako kdyby na sobě teroristi nenosili vestu, ale plechy z tanku. Mluvit o nějakém modelu poškození je stejně naivní, jako sledování mexické telenovely s očekáváním, že druhý den na ulici vrazíte do vdavkuchtivé majitelky kávových plantáží.

A jak to všechno vlastně vůbec vypadá?
Hru pohání grafický engine s názvem Argon (a to dokonce ve své čtvrté verzi), který dokáže vykouzlit zhruba takové vizuální orgie, jako kojenec po vydatném průjmu - a věřte, že i ten může být někdy tak okouzlující, až ztratíte řeč. V pohybu to všechno vypadá ještě mnohem hůř, než na statických obrázcích a přiznám se, že jsem zhruba pět minut s němým úžasem stál na místě a v mysli hledal nejvhodnější slova, kterými bych mohl vyjádřit tu dechberoucí spektakulární propracovanost modelů (jak zbraní, tak postav... a vlastně i všeho ostatního). Třeba takový Glock nebo AK-74 vypadají, jako kdyby se dítko školou povinné rozhodlo spojit izolepou dvě prázdné krabičky od zápalek a nabarvit je na šedo. Ano, skutečně tak krásné zbraně se nám, podřadným hráčům, dostanou do ruky. A ty textury! Detailní jako zmoklé omalovánky a navíc na sebe v mnoha případech ani nenavazují. Chcete vědět víc? Nemyslím si.

Tak jak? Na Černobylu není nic, co by stálo za pochvalnou zmínku. Už samotný instalátor, slepený do jednoho exe souboru, nabíhá zhruba dvacet minut (a někdy se dokonce spustí dvakrát, což krásně vytíží celý počítač). Hra jako taková je ale o poznání horší. Nelidská, odporná, stupidní. Je velká škoda, že na sklad všech vylisovaných kopií ještě před rozvozem do obchodů nespadla ničivá raketa a všechen ten odpad neposlala do horoucích pekel.